O pohybu · O těle

„Horňáci a dolňáci“ aneb zkřížené syndromy

Termín „horní zkřížený syndrom“ či „dolní zkřížený syndrom“ je jeden z nejčastějších obratů, které si odnese „běžný“ pacient ve zprávě rehabilitačního lékaře či fyzioterapeuta. Často je za nimi hledáno pokřivení skeletu, ten termín k takovému dedukování možná trochu svádí – ve své prvopodstatě se ale oba termíny (a jejich sesterský vrstvový syndrom) týkají svalů, lépe řečeno jejich nevyrovnaného napětí.

Nevyrovnaného čili nevybalancovaného a tak nám vzniká svalová dysbalance. 

Názvy pochází od dalšího guru české rehabilitační sféry – pojmenoval a upřesnil je profesor Vladimír Janda, v 80. letech minulého století. Svaly v rámci těchto syndromů dělíme na dvě velké skupiny – na ty, které mají být ochablejší, s nízkým napětím a na ty, které mají tendenci být napjaté příliš a zkracovat se.  Svaly, které tíhnou ke slabosti, jsou zároveň označovány za svaly „vývojově mladší“ – ve smyslu pozdějšího zapojování se do držení těla jak v rámci vývoje celého lidského druhu, tak v rámci vývoje každého jedince. Podmiňují tedy pokročilejší zákonitosti našeho skeletu i funkční stránky pohybu.

Protože asi můžeme dost zjednodušeně říct, že s náma nejsou tak dlouho, i naše hlava s nima dokáže nakládat trochu hůř –  odtud se bere ta jejich křehkost v začlenění se do pohybu a vrtkavost v rámci celý pohybový soustavy. Jsou to obvykle ty samý svaly, u kterejch po hodině fyzioterapie či tréninku tvrdíte, že jste ani nevěděli, že je máte a cítíte se upřímně překvapeni.

Horní zkřížený syndrom

Popisuje vztahy v oblasti krční a horní hrudní páteře a ramenních pletenců. Svaly příliš napjaté, tzv. v hypertonu, tu zastupuje horní část trapézu, zvedač lopatky, velký prsní sval a kývače. Oslabené jsou dolní fixátory lopatek a hluboké ohybače krční páteře.

Anatomie nic? Nevadí. Představte si typického „horňáka“  jako jedince s rameny nahrbenými vpřed (v protrakci), výrazně prohnutým krkem jehož prohnutí vrcholí zhruba uprostřed krku ostřejším zalomením, bývá přetížen a často tedy i bolestivý přechod lebky a krční páteře.

Hrudní páteř většinou plošší, hodně namáhaná v oblasti 4.-5. hrudního obratle – tam pátráme po původu obtíží sice „od páteře“, ale s projekcí ne nepodobnou srdečnímu nepohodlí. Vzpomínáte na tenhle článek? Tam píšu nejen o tzv. vertebrokardiálním syndromu víc.

Dolní zkřížený syndrom

Popisuje vztahy v oblasti pánve a kyčelních kloubů a dolní části trupu. Svaly hypertonické zastupuje bedrokyčlostehenní sval (to je ten tak často propíraný iliopsoas), přímý sval stehenní, napínač stehenní povázky, vzpřimovače páteře v jejím bederním úseku. Oslabené jsou břišní a hýžďové svaly.

Dolňáka“ poznáte podle výrazně prohnuté bederní páteře a pánve překlopené vpřed (anteverze). Čili v nastavení, za jaké nám nepoděkují ani kyčle, ani bedra. 

Většinu zátěže tady tlumí přechod bederní a hrudní páteře.

Kouč Dan John, master SFG, vypustil do světa termín „gluteal amnesia“. Hezky česky bychom řekli prdelní amnézie čili ztráta paměti. Mluví o epidemii útlumu našich hýžďových svalů – prostě proto, že si na nic ustavičně sedíme. Jenomže nedostatečnost hýžďových svalů znamená nedostatečnost zanožení dolních končetin při chůzi, kterou právě tato svaly vykonávají. Pánev se tak klopí víc a víc vpřed, což v rámci dolní zkříženého syndromu a už – díky oslabení břicha – namáhaným bedrům tak přidá ještě něco navrch.

 

Vrstvový syndrom

Ve „vrstvách“ se střídají ochablé a napjaté svaly – hypertonické zadní strany stehen, uvolněné hýždě, přetížení vzpřimovače přechodu beder a hrudníku, oslabené mezilopatkové svaly, přetížený horní trapéz. Obdobně z před strany těla.

(zdroj: jandaapproach.com)

 

Možná se mnou nebude souhlasit veškerá odborná literatura, ale vnímám tyhle jednotky jako popis reakce na situaci, kdy zároveň nemáme „optimální“ zátěž, rozumějte jednostrannou, a zároveň se hýbeme spíš nevědomě – nerozlišujeme, jestli zvedáme těžké tašky s rovnými nebo ohnutými zády, prostě je zvedáme. Díky stagnaci v určitém nastavení těla – například, ale nejen vsedě –  se pak ty „mladší“ svaly dříve unaví. Zůstáváme „zavěšení“ na hypertonických skupinách. Spolu s tím, že to ale nevnímáme ani ve statice ani při pohybu se pak z daného nastavení stane naše trvalé rozpoložení. To, co bylo slabé, slábne dál, to co bylo silné, se stahuje víc a víc.

Jestliže pak chceme dané dysbalance napravovat, nestačí jen analyticky určit, která skupina tíhne k čemu, tu protáhnout, onde posílit. Svaly na sebe ve své nepohodě navazují stejně jako ve své funkčnosti. Oslabení dolních fixátorů lopatek přinese zkracování prsních svalů a protlačování ramene vpřed. Pozice ramene ale ovlivní další segmenty. Množstvím oslích můstků se kruh uzavírá a zase jsme u toho – nakonec opět potřebujeme uvažovat nad tělem komplexněji a s jasným záměrem harmonického a vybalancovaného zatížení. To správné nastavení není víc tady nebo víc támhle, ramena prověšená vpřed nespravíme sražením lopatek k sobě – podstatou je směřování k neutralitě. 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *