Zdravej rozum

pomoc pro tělo i duši _ osobní rozvoj mezi řádky
Boj, o kterém nevíte, aneb proč je tak fajn, že všichni něco řeší

Boj, o kterém nevíte, aneb proč je tak fajn, že všichni něco řeší

Tajmlajna čaruje. Facebookové spojení sdílím, celkem pochopitelně, hlavně se svojí sociální bublinou. A moje bublina je přemýšlivá, vnímavá, inspirativní a veskrze moudrá. A tak se obrázek, na kterém proti sobě klečí dvě nahé ženy – jedna pravděpodobně s anorexií a druhá zase s nadváhou, prokopíroval do vybraných příspěvků hned několikrát. Včetně textu, že každý, koho potkáme, bojuje boj, o kterém nevíme a tak k sobě máme být a priori laskaví. A to je rozhodně pravda. Ale.

Vlastně teď přemýšlím, proč si to musíme tolik připomínat? Proč pro nás laskavost a pochopení není tak přirozené, že je zapotřebí intenzivních fotek a intenzivních textů, abychom udělali – jo aha, tak ona nebo on mají taky nějaké problémy!

Asi se to dá snadno svést na nějaké sociální sítě, ale mám tak trochu pocit, že už to tu bylo dávno předtím, než Mark Zuckerberg spatřil světlo světa. Jak je to přísloví, že si máte obout něčí boty? 🙂

Taková malá vtipná a nejspíš odvěká hra našeho rozumu, který nás chce ubezpečit, že se ostatní mají líp a my se máme hůř a život je prostě tak nějak těžký. Přesvědčit, že tak dobře, jak si občas myslíme a někdy si tak zadoufáme, na tom stejně nikdy nebudeme. Ujistit, že jsme jediní tydýti, kteří něco řeší / kteří to řeší / kteří to něco ještě nevyřešili.

A taky trochu ublížené alibi pro to, že zůstáváme v tom starém, v tom nepohodlném, že nehledáme řešení. Alibi pro to, že my máme ty svoje starosti a skrze ty svoje starosti přece nemůžeme pohnout se sebou a svým životem tak, jako s tím pohnula támhle Máňa, protože Máňa, ta přece neřeší to, co já.

Hodnotíme a porovnáváme sebe i druhé, abychom posbírali důkazy pro to, co si stejně dávno myslíme.

A tak se dívám na tu trošku smutnou fotku a přeju si, abychom si nemuseli takové věci začarovávat do tajmlajny, ale měli je prostě v sobě. Abychom dokázali připustit, že každý kolem nás něco řeší a – překvapivě – dost často i to, co my sami.

Každého z nás zkouší naše vlastní hlavy i ta naše kolektivní společenskolidská hlava, která občas říká, že toho děláme moc a někdy zase, že toho děláme málo. Že to,co děláme, není dobré a že my nejsme dobří. Že bychom měli být nějací a ještě takoví nejsme. Že máme strach, že takoví možná taky nikdy nebudeme.

Všichni máme svoje strachy, svoje kostlivce ve skříni, pochyby o nás samotných. Ať vypadáme navenek, jak chceme. Všichni řešíme konflikty, nepohodlí a nikdo z nás neví, co bude zítra. Je to tak dobře – prostě si nemáme, co závidět.

Není to o tom, že se máme navzájem v těch těžkostech podporovat, ale právě o té laskavosti k sobě i k druhým. O pochopení a ocenění sebe i druhých. Někdy jsme kanóni za milionový obchod v práci nebo porod dítěte a někdy třeba za to, že ráno vstaneme z postele, i když se nám nechce. A poezie života je právě v tom, že v tomhle jedeme všichni společně.

Your email address will not be published. Required fields are marked with *.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Líbí se vám můj blog? Pošlete ho do světa :-)