Touhu mít věci „jinak“ pocítíme čas od času všichni. Tedy jinak – spíš dobře, že? Chceme, aby to bylo dobré. Abychom měli klid. Abychom neměli problémy. Abychom nemuseli nic řešit. Abychom se nemuseli bát. Abychom se cítili lépe, než teď. Změna čeká jen na náš souhlas. Začínáme věci měnit, protože jsou nepohodlné, bolavé, nevyhovují nám.…
… Mé oči upoutal fialový záblesk. Vyslovil jsem tu myšlenku nahlas, nejlépe jak jsem uměl. „Nejhorší, co se nám může stát, nejsou špatné věci. Nejhorší, co se nám může přihodit, je NIC! Jsem blízko?“ ujišťoval jsem se u Atkina. „Slovo od slova.“ … (Richard Bach – Jediný) Když jsem psala článek o tom, že nemáte milovat…
Někdy si říkám, že jsem se měla narodit ve Francii. Miluju hutné, suché červené víno a zralý sýr, miluju uličky Paříže s miliardou kaváren a miluju dokonce i tu patologickou potřebu krásy, za kterou Francouzi běhají a nikdy nemají dost. A krom toho ráčkuju tak, že i když mluvím česky, zní to jako francouzština. Každý…
V místnosti to zašumělo. Ke čtyřiceti víceméně mladým nadšencům dopadla ta slova jako studená sprška. Hlavně nedělejte to, co máte rádi! Nebo vás to zničí. K čemu je to motivace? Chvíli přemítám, jestli je to vtip, kterým se baví, jestli jsem já ta mladá a nerozvážná, co něco stěžejního nepochopila, jestli… Hlava mi rozporuje,…
„Tak to je fakt divný,“ vrhnul na mě A. podezíravej pohled. Už zase vymyslel, že všechno cvičení na bolavá záda, co ho učím, ho stejně učím jenom proto, abych z něj udělala tak trochu vola, protože jasně vidím, že mu to nejde. Ach jo. „Ne, vždyť si uvědom, jak se v tom cejtíš, bolí tě…
Je to pocit, jako když máte v pokoji židli, z který trčí pokroucenej rezavej hřebík. Víte, že když si na tu židli sednete, že to bude bolet. Že možná dostanete otravu krve. Že to bude fakt nepříjemný. A pak jdete a uvelebíte se na ní. Je to pocit, jako když se s vámi partner ustavičně…
Češi jsou ve světě známí lecčím. Tedy – nejen my, asi každý národ má to „svoje“. Francouzi vzdorují angličtině, Španělé mají všechno mañana a tak dál. Na to asi nikdy nezapomenu. Vystoupíte uprostřed Srí Lanky z vlaku a řidič tuktuku se zaraduje, že jste z Česka – zná pivo, slivovici a slyšel prý něco o tom, že máme…
To je zvláštní výročí, když si uvědomíte, že je to právě tolik a tolik let od chvíle, kdy jste málem umřeli. Před dvěma roky jsem se zavřela v koupelně, vlezla do sprchy a z koupelny jsem vylezla po čtyřech asi v poslední chvíli, kdy jsem o sobě ještě trochu věděla. Přiotrávená oxidem uhelnatým. Není karma…
Víš jak. Den blbec. Ráno se na novejch punčochách pustilo oko, sotva jsem je natáhla. Tramvaj, kterou jsem chtěla jet, ujela. Tramvaj, která dosupěla do zastávky po ní, byla beznadějně plná školních dětí, co aktovkama fackujou všechny kolem. Bez dechu dobíhám do práce, abych se dozvěděla, že první pacient zaspal a já jsem tu zbytečně.…
Proč to děláš? Proč zrovna tohle a zrovna takhle? Moment, kdy sami sobě položíte zrovna tuhle otázku, se zdá dost nebezpečnej. Hrozí, že si odpovíte a ještě k tomu popravdě. A to náš rozum nemá rád. Ne tu pravdu, on nemá rád tu nejistotu, tu setinu vteřiny nebo dlouhý minuty, než přijde odpověď. Má strach…
