K zamyšlení · O duši

Hlavně nemiluj to, co děláš!

 

V místnosti to zašumělo. Ke čtyřiceti víceméně mladým nadšencům dopadla ta slova jako studená sprška. Hlavně nedělejte to, co máte rádi! Nebo vás to zničí. K čemu je to motivace?

Chvíli přemítám, jestli je to vtip, kterým se baví, jestli jsem já ta mladá a nerozvážná, co něco stěžejního nepochopila, jestli… Hlava mi rozporuje, že úspěšný podnikatel přece má mluvit jinak, tak statečný člověk, co překonal všechno to, co překonal, tím spíš. Ale jak mluví dál a dál, dochází mi, že vlastně jen dělá to, co máme někdy chuť udělat všichni. Hlavně necítit, co se děje. A poplést si lásku k věci s úplně normálním egem.

Tenhle mechanismus znám, od sebe, od klientů, od lidí, co mám kolem sebe. Je snadnej, lákavě příliš snadnej. A možná se jen necháme snadno zmást.

Když jsem po škole nastoupila do práce, věděla jsem o psychohygieně… Nic. Skončila jsem na super místě, kde se mi podle všeho mělo líbit, za zády s vrchní, která mě dokázala přesvědčit, že je správné chodit do práce s horečkou, aby se klientům dostalo péče – že to bylo hlavně kvůli ekonomickým výnosům oddělení, to mi došlo až o špatně dlouhou dobu později. Všechno jsem jí to věřila, první rok v práci jsem si vybrala asi dva týdny dovolené a s pořádnými výčitkami. Když mě pak poslala na oddělení, kde leželi pacienti po těžkých poraněních mozku – většinou ve vegetativním stavu, neschopni jakékoliv volní akce často i několik let, začala jsem se prostě sypat.

Svět byl nespravedlivej, bůh neexistoval, medicína byla marná a moje schopnosti nicotný. Tři z pěti dnů jsem se v šatně před odchodem domů rozbrečela a nikdy to nikomu neřekla, protože mi připadalo, že jen já snáším svojí práci takhle a kolegové by mě měli za pitomce. Chtěla jsem přestat, utéct, „odvidět“ to všechno a měla jsem vztek, že s tím nedokážu nic dělat. Kdybych v tu chvíli kývla na ten lákavý pocit „prostě to nevnímat“, zcyničtěla bych a bylo by mi to všechno jedno. Jako část personálu v našich nemocnicích, co si budem nalhávat. Vybrala jsem si tu složitější cestu – budovala jsem v sobě pocit, že přes to všechno to mám ráda, alespoň z tohohle důvodu, alespoň z tohohle ještě… Za nějakou dobu jsem přestala potajmu brečet – začala jsem vnímat, jak jinak pracovat s pacienty na oddělení, jak je nesvazovat očekáváním, jak ty, co mě víc vnímali,  při terapii pobavit. A brát smrt jako součást věci, která je někdy nesmírně laskavá. A vážit si péče, kterou medicína zvládá.  Začala jsem si naopak zvědomovat, co na tom všem miluju, ať se to zdá sebepodivnější. A ať se dělo, co se dělo, ve mně rostla stabilita. Začala jsem chodit do práce ráda.

Když nás něco bolí, ubližuje nám, chceme se bránit. Už to nikdy nezažít znova. Průšvih na tom všem totiž je, že když se rozhodnete „někde něco nevnímat“ a „necítit“ – což je jedna z prvních reakcí na „už to nikdy nechci zažít“, nefunguje to tak, že se „vypnete někde“. Oberete se o možnost plného prožívání všude. Možná vás nebude tolik bolet, když někdo pohaní vaší práci, ale neprocítíte ani moment, kdy vaši práci někdo skutečně ocení, protože jste sami v sobě odstřihli pocity v téhle oblasti. A postupně budete tupit vnímání citů ke svým blízkým, vášeň pro svoje koníčky, až vás ta skvěle vybudovaná obrana pozře jak lentilku. Jak jednou bude váš rozum vědět, že tenhle mechanismus zafungoval a uchránil vás bolesti, kterou znáte z předchozích zkušeností, bude to chtít využít prostě všude – protože všude hrozí odmítnutí, zklamání, smutek a pocit nehodnoty. Radost zmizí odevšad.

 Ta entita, která nás vystavuje pocitu selhání, ublížení, nedokonalosti, to není láska k tomu, co děláte. To je prostě ego. Ego, který nás nutí hodnotit, cupovat ostatní i sami sebe, znevažovat to, co jsme udělali i to, co milujeme a povyšovat se o to víc tam, kde jsme si jistější. Když máte něco nebo někoho rádi, prostě to tak je a puntík. Ego je ta bolest, která bodá někde uvnitř, když jdete s kůží na trh, když děláte to nejlepší a jste odmítnutí, ať je to práce nebo vztahy. Láska je ta věc, díky který si řeknete „nasrat“ a jdete do toho dál. Láska k tomu, co děláte i k sobě samotným, je to, co vám dovolí přijmout konstruktivní kritiku, ale obrní vás proti těm, kteří vás prostě shodí za každou cenu. Protože vnímáte svojí hodnotu bez ohledu na cizí hodnocení a nikdo vám jí nemůže vzít. Milovat to, kým jsme a co děláme, je prostě jiná zeměkoule, než strach z hodnocení, strach z toho, že naše práce nebude „dost“, že my nebudeme „dost“. A strašně moc jí tam potřebujeme cítit, protože, ať je perioda zdánlivého klidu jak chce dlouhá, zkouška toho, co si vyberete, jednoho dne zase přijde – vypečenější než dřív.

Tahle past konejší sebe samu. Iluze, že je všechno ok, je někdy velká a pevná. Než si uvědomíme, že je všechno tak nějak ploché, nezajímavé a že už to nespraví ani sebebláznivější únik z té šedi pryč.

Vnímejte. Emoce jsou naše navigace i kormidlo zároveň. I když nás někdy něco bolí, je to vždycky jen informace, že na něco reagujeme – na nás je pak uvědomování si, na co a proč. Bez nepohodlných emocí bychom nikdy nevěděli, že chceme mít některé věci jinak. Bez nepohodlných emocí, nikdy naplno neprocítíme ty krásný emoce, hebký jako kožíšek naší kočky.

One thought on “Hlavně nemiluj to, co děláš!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *