K zamyšlení

Kam se poděl zdravej rozum?

V posledních letech jakoby se pytel roztrhl s radami, co se sebou. Kam se podíváte, tam je vizionářské desatero – jak si správně přát…

Musíte na to myslet a představit si to se všema detailama. Pak na to zapomenout a nelpět na tom, za současnýho udržování pozitivního myšlení o tom, co si přejete, i když jste aktuálně v depresi, protože tím přání, na kterým nelpíte, zhmotníte rychlejš, protože to přeci strašně chcete. Jo a neříká se strašně, protože to je negativní a obestře to váš život temnotou a pavoukama. A beztak jste sobecký, protože si přejete něco pro sebe a ne světovej mír.

wish_o_680849

…anebo se dočtete o tom, jak pracovat se sebou, coby fyzickým tělem. Jak být protažený, silný, krásný, zdravý, dobře najedený a povšechně spokojen.

Mám podezření, že v těch cvičebně-výživovejch návodech je fakt všechno, včetně toho, jak mít hebkou srst. Nakonec teda jdete běhat, bolej vás u toho nohy a nemůžete dejchat, pak běhat přestanete, protože vám někdo řekne, že se běhá jinak, než to děláte vy.  Tak jdete do posilovny,  bolavý záda hejčkáte tim, že co bolí, to sílí a nakonec zase přijde někdo, kdo vám sdělí, že se posilovat má jinak, než to děláte vy. A ještě k tomu všemu se nemůžete normálně najíst a napít, protože v těch návodech je teď in psát, že když to, co do sebe vpravujete, má složitý chemický název, vpravovat byste to  do sebe neměli. Takže než si uvědomíte, že dihydrogen oxid ve vašem pití je prostě voda, dehydrovaní zkolabujete.

Tzv. no pain – no gain přístup už dávno vyšel z módy, nepočítáme-li skomírající dozvuky v podobě sloganů narážejících na to, že se musíme překvapit. Právě teď je trendy poslouchat svoje tělo.

Vždycky, když tohle slyším, vybaví se mi Kateřina, ty její božsky vykulený oči a bezelstný povzdechnutí: “No jo, ale já kdybych poslouchala svoje tělo, tak jenom ležim na gauči a žeru čokoládu.”

Nakonec z toho všeho člověku zůstávají trochu udivené rozpaky. Jeden dělá to nejlepší, co může, s nejlepším vědomím a svědomím, ale nespecifické stavy divné únavy, nepohody a nepohodlí se vrací nepříjemně často. Výčitky z odvolaného nebo přestřeleného tréninku jsou tu obden, vysněné cíle v nedohlednu, popřípadě v dohlednu v doprovodu bolestí a zranění. Hodiny prosezené v kanceláři se zdají být jako doživotní trest a všechny pomůcky a židle, které jste zakoupili, snaze o úlevu od bolesti spíše brání.

A něco ve vás při tom moc dobře ví, že to všechno prostě může bejt jinak. A že to vůbec nemusí bejt složitý. A že to, že všichni kolem vás věčně trousí moudra o tom, že to přeci nemůže bejt TAK JEDNODUCHÝ (a myslej tím samozřejmě cokoliv, hlavně život), je prostě bullshit.

V čem je tedy háček? Všechny ty návody na to, jak si přát, všechny ty cvičebně-výživové programy, poučky o tom jak chodit, dýchat, nakupovat, rodit děti, vychovávat děti a vlastně všechny ty nápovědy na život… mají totiž něco společného.

Kateřina v tom svým povzdechnutí tenkrát pokračovala: “A pak mi někdo, kdo nikdy nebyl v mým těle – ani v mý hlavě – radí, jak se mám hejbat, jak mám myslet a jak se cejtit. Není to divný?”

Společný háček je v tom, že všechny programy a návody, všechny rady vašeho trenéra i vaší maminky, včetně té dobře míněné výzvy k poslechu vlastního těla, jsou pořád jen nástroj. S kterým zacházíte podle svých zkušeností, navyklostí, předsudků, obav, iluzí a domněnek. A tak uniformní program přináší každému jiné výsledky – i když po stejné tréninkové dávce vy i kamarád zvednete stejně těžkou činku, hrubým pohledem stejnou technikou, budete jí zvedat, rozložením tlaku do chodidel počínaje a silou úchopu konče, jinak než on. I když vy i kamarádka sníte stejnou večeři, budete jídlo, už způsobem žvýkáním počínaje a rychlostí průchodu trávicím traktem konče, zpracovávat alespoň o maličko jinak než ona. A tak i to, jak “ve finále” zapůsobí na vaše tělo-duši program na cvičení i jídlo, které spořádáte, prostě není a nemůže být uniformní.

272611

Ze všeho “toho našeho” – návyků, pohybovejch stereotypů, předsudků a způsobu chápaní teda pak leze konečnej efekt toho, co se sebou děláme. A jestli budeme či nebudeme v tý nepohodě, únavě a bolestech nebo na růžovým obláčku v zemi za duhou krmit jednodorožce.

A tohle je právě to, co chci.

Jo, a ještě toho jednorožce.

Věřím, že se každý člověk může naučit pochopit fungování svého těla a svého myšlení a že jediný problém, který nám působí problémy, je právě tohle nepochopení.

Proboha, nemluvím o tom, že až vás chytne slepák, máte si ho vyříznout sami doma v kůlně, protože svýmu tělu rozumíte líp, než ten zlej chirurg.

Mluvím o úplně všedním a normálním dni, o tom jak a proč se hejbete a cítíte a na co a proč myslíte  a proč vás občas nebo často něco bolí. Když tohle pochopíte, dokáže zužitkovat rady vašeho trenéra, fyzioterapeuta i maminky na maximum. Anebo včas rozeznáte, kdy je lepší od těch rad udělat Cimrmanův příslovečnej krok stranou.

Mluvím prostě o tom, že použijete ZDRAVEJ ROZUM.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *