Zdravej rozum

pomoc pro tělo i duši _ osobní rozvoj mezi řádky
Když modrá není dobrá aneb necítit se dobře je taky umění

Když modrá není dobrá aneb necítit se dobře je taky umění

Blue monday je oficiálně nejdepresivnější den roku. Vyplývá to z mnoha výzkumů, které se možná staly a možná si je někdo vymyslel, aby neměl blbý pocit z toho, že má blbý pocit. Každopádně blue monday připadlo na uplynulé pondělí (třetí lednové) a podle toho, co kolem sebe slyším se zdá, že bylo opravdu výživné.

Právě třetí lednové pondělí má nárok na to být nepříjemné, protože tou dobou už většinou zjistíme, že nejsme schopni dodržet novoroční předsevzetí, zatímco novoroční kilogramy držíme s přehledem a pevně. Očekáváním velkých změn k lepšímu, které se přirozeně dějou s otočením listu kalendáře, definitivně ztrácí dech. Uvědomujeme si, že všechen bordel, který jsme nevyřešili v roce minulém, s sebou vlečeme do nového s plnou parádou.

O to víc v době, kdy je svět válcovaný covidem a v módu blue monday v několik jemnějších odstínech jede už pěkně dlouhou dobu. Jako kdyby každá zpráva o covidu (což je poslední dobou zhruba tak každá zpráva), potměšile špitala cosi o marnosti a nekonečnosti.

Lidská mysl tohle nemá ráda. Miluje jasné plány, spoustu důkazů a dobré důvody. Covid nás vaří na tom, že nemáme nic z toho, nebo ještě lépe máme přesný opak.

A tak navzdory všem bohulibým pandemickým projektům přichází nejmodřejší pondělí ze všech, divné smutno a sebezpytování bez odpovědí. A možná ta pravá chvíle, kdy se přestat tvářit optimisticky a přemáhat to divno někde uvnitř.

Nahromaděná frustrace stresuje duši i tělo a ještě víc ho vyčerpávají donekonečna zatnuté zuby – tak já to ještě vydržím. Covid necovid, tohle platí vždycky. Pustit ji za zatnuté zuby ven ale nedokážeme všichni a často máme pocit, že se to ani nesmí. Že právě teď se máme usmívat, nasazovat šťastně osobně rozvinutý výraz, protože my přece víme, že všechno má svůj důvod, každá katastrofa je ve skutečnosti obroda světa a co nás nezabije, to nás posílí. Tak určitě.

Nakonec totiž stejně někudy vybublá. Jsou to naše obranné mechanismy, nastupující už bez naší kontroly, když tlak uvnitř přesáhne ovladatelnou míru. Pamatujete na prvního českého teroristu pana Baldu? Důchodce, který pokácel na vlakovou trať stromy a všechno nastražil tak, jako kdyby útočili muslimové. U soudu vysvětloval svůj strach z návalu imigrantů, ve kterém se dusil tak dlouho, že ho nakonec potřeboval vyřešit úměrně radikálně tomu, jak moc ho cítil. Jak dlouho si ho pěstoval. Jen se štěstím díky němu nezemřeli jiní lidé.

Možná je teď ta správná chvíle, kdy stojí za to si připustit, že se ne vždycky cítíme dobře. Nebo třeba, že právě teď se cítíme pěkně na h…

Sdílení pocitů ale není hejt. Většina vyslovených frustrací se zvrhne v hledání viníka. V obviňování, kdo za to může, kdo nám to udělal a kdo všechno nám nepomohl. Ale v pocitu oběti ještě nikdy nikomu nebylo dobře.

To, co je úlevné a co paradoxně nakonec udělá prostor i lepším pocitům a nabídne výdech našemu tělu, je prostě pojmenovávání. Bez hodnocení, jestli se tak máme nebo smíme cítit a jestli by to nemělo být jinak. Bez hledání, kdo naše pocity zavinil. Takže – jak se máte?

Your email address will not be published. Required fields are marked with *.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Líbí se vám můj blog? Pošlete ho do světa :-)