K zamyšlení · O duši

Kompromisy se svědomím

Je to pocit, jako když máte v pokoji židli, z který trčí pokroucenej rezavej hřebík. Víte, že když si na tu židli sednete, že to bude bolet. Že možná dostanete otravu krve. Že to bude fakt nepříjemný. A pak jdete a uvelebíte se na ní.

Je to pocit, jako když se s vámi partner ustavičně hádá a ponižuje vás. Nebo vás dokonce tluče. A vy se k němu každý den vrátíte dobrovolně znova a nikdy mu neřeknete, jak moc tím trpíte, protože s jiným by to možná bylo stejné nebo horší.  Je to pocit, jako když v práci děláte znova a znova to, co vás štve, co nemáte rádi, co vás nudí a nenaplňuje. A vy se tam každý den vrátíte dobrovolně znova a přesvědčujete se, že teplé místečko a iluze jistoty je lepší než vaše sny. Protože je to pohodlnější a rozum touží po bezpečí. Je to ale taky pocit, jako když někoho z hloubi duše milujete. A zas a znova to nevyslovíte, protože máte strach dát všanc svoje city. Protože pak byste přece byli zranitelní. Je to pocit, kdy umíráte strachy ze zodpovědnosti a touhy nezklamat, a právě proto zklamete a prohrajete. A necháte vlastní rozum, aby to využil jako zbraň proti vám a přesvědčil vás, že nestojíte ale vůbec za nic. Protože je jednodušší to vzdát než na sobě pracovat dál.

Je to pocit, jako když máte v pokoji židli, z který trčí pokroucenej rezavej hřebík. Víte, že kdo si na tu židli sedne, zažije bolest. Že možná dostane otravu krve. Že to bude fakt nepříjemný. A pak jdete a někoho na ní posadíte.

Je to pocit, že to všechno víte nejlépe, protože jen znevážením ostatních se cítíte ve svojí práci jistější. To krátké zhodnocení, že ona asi přibrala a on má fakt hloupé nápady, protože se sami stydíte za to, co jste minule vypustili z pusy na poradě a kolik jste o víkendu snědli čokolády. To odsouzení, že ona ještě zůstává v tom vztahu a on v té práci, s důrazem, že byste to tak nikdy neudělali. Protože je prima uspat vlastní potíže s tím, že někdo to má ještě horší. Ten pocit, že vaše hodnota je přece větší a hodnotnější, protože jezdíte ve ferrari, zatímco ona má jen felicii. Protože je ve vás malá dušička, že nejste tak dobbří a hmota to přece dokáže nejsnáz. Ten pocit nadřazenosti, že vás obdivně sjel pohledem chlap, co se na vaší kamarádku nepodíval. Protože jste si uvědomili, že máte vytahané břicho, bojíte se, že už nejste sexy a hledáte urputně důkaz, že ještě ano. Ten pocit pohrdání, že jste vydělali víc, než člověk, který vás zaučoval. Protože si konečně připadáte silnější a můžete to vmést do tváře komukoliv, kdo vám říkal, že se na tu práci nehodíte.

Je to pocit, kterej moc dobře znáte. Moc dobře víte, jak moc je ten hřebík rezatej. Moc dobře víte, jak nechutně to umí bolet. Ten hřebík. Ty dvě tváře našeho ega, podporovanýho rozumem. Ega, který nás nutí hodnotit a srovnávat, ponižovat nebo povyšovat, jiné nebo sebe. Ale to není to nejhorší. To nejhorší je, že to někde v hloubi sebe víte, že to vlastně vůbec není ok. Vaše duše to ví. A přesto pokračujete. Přesto radši někomu ublížíte, jen abyste se sami cítili líp. Přesto radši ublížíte sobě, jen abyste nemuseli dělat změny. Protože takhle vy to prostě máte, takhle se znáte, takhle vám to někdy prostě vyhovuje. Uděláte další malej kompromis, namísto toho, abyste se postavili vlastní hlavě a razantně a třeba stokrát řekli těmhle myšlenkám a postojům ne.

 

Je to pocit, jako když teď přesně víte, o čem to píšu a hlavou vám běží vlastní kompromis s tím, co ve skutečnosti vůbec nechcete dělat ani sobě ani ostatním.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *