K zamyšlení · O duši · O těle

Milé ženy…

Janu taky tajně miluju. Rázná žena, zodpovědná podnikatelka, vášnivá cyklistka. V padesáti má postavu, kterou by jí bez nadsázky záviděla řada „dvacítek“ a to, co ušlape za jeden výlet na kole, by mně, opět bez nadsázky, trvalo tři dny. Spíš čtyři. A rozhodně se nebavíme o trasách okolo Třeboně, ale spíš okolo Mont Ventoux. Takže pět dní.

„Jak se máte? Bolí vás něco?“ ptám se, zatímco odkládá svršky. „Nebolí, “ zavrčela. Zpozorněla jsem. Něco mi uniká? „Jsem oficiálně stará!“ Pořád mi něco uniká? „Jsem v přechodu,“ pokračuje nešťastně, “ a mám pocit, že mi někdo vyměnil tělo!“

Že se naše tělo s věkem proměňuje, to víme snad všichni. Víme, protože to cejtíme. Ráno. Hůř se vstává. Po tom, co jste večer zalili vaše nitro litrem vína.  Anebo sportovali, abychom to nebrali jen tak bohémsky – zkrátka regenerace po zátěži už není, co bejvala. A tak to prostě je a je to tak dobře, protože to člověka učí trochu respektu.

Jenomže – pozor, teď následuje genderově nevyvážená část článku – ženy to mají v tomhle prostě složitější. Krom toho, že ovíněná regenerace je delší a delší, naše těla prochází v životě hned několika etapami, které mají ale všechny jedno společné – tak trochu zpochybní naší vlastní identitu a znova a znova nás učí se pochopit a mít se ráda.

První menstruace

Článků o tom, že to s první menstruací není zrovna jednoduchý, najdete už dneska spoustu.  Všechny by se měly jmenovat ne „moje první menstruace“, ale spíš „dvacet prvních menstruací“, protože to je zhruba počet, po kterým se většina žen jakžtakž srovná s tím, co se děje. A někomu ani to nestačí.

Doba, kdy se o menstruaci mluví otevřeně a holky, které teprve poznávají, oč jde, mají informací přehršel, totiž netrvá moc dlouho. I moje generace, tedy generace dnešních třicátnic, byla vychovaná v tom, že je to tak trochu tabu. A je třeba „to“ tak nějak skrýt, nemluvit o „tom“ před chlapy, hlavně, aby „to“ nepřišlo při dovolené, a proč se „to“ všechno děje jsme většinou pořádně pochopily až ze středoškolské biologie. Ale provázat teorii s vlastním tělem byl nadlidský výkon.

Takže žádný magický momenty, kdy si puberťačka uvědomí, že díky celýmu tomu procesu jednou bude moct mít děti. Připadá si divná, cizí a neví, co ses tím dělá. Tuší, že si má připadat přelomově, ale je jí jenom špatně od žaludku a nafouklý břicho svírají křeče. Procento žen, který se s tímhle v pubertě potýkají, a který bolestivá menstruace, atypický krvácení nebo nepříjemný vedlejší projevy provází až do dospělosti je tak velký, až to nemůže bejt náhoda. 

(www.tickld.com)
(www.tickld.com)
Nechci dítě

Když to jde dobře, akceptujeme to, že menstruujeme. A v určitou chvíli si uvědomíme, že nechceme děti. Konfrontace s kamarádkama, který mají děti, který po nich ustavičně lezou, zvrací, kadí a soplí (děti, ne ty kamarádky), vyvolává jenom další a další ujištění, že děti nechceme. Některý ženský tohle období v životě úplně minou a jinejm vydrží až do doby, kdy už děti mít nemůžou. Je to období příjemný jistoty. Tělo je pevný, funguje, žena se v něm vyzná a představa porodu, coby průjezdu kamionu klíčovou dírkou, mastitidy a strií, je dostatečnej argument, proč ne. Taky chceme ještě cestovat a jít večer na víno a vůbec, což lidi, který nám občas přijdou připomenout, kolik už nám je a abychom náhodou pak nesplakaly nad vejdělkem, nějak neumí pochopit. Občas zapochybujeme, jestli s náma není tedy něco divně, ale na báječný dovolený u moře se ujistíme, že nikoliv.

(memecrunch.com)
(memecrunch.com)
Chci dítě

Kamarádky s dětma navštěvujeme čím dál, tím častějš. Zvracení, kadění a soplení těch dětí nám začíná připadat roztomiloučký.

Významně se díváme do kočárků a vlastně vůbec, ale vůbec netušíme, kde se tam ta touha najednou vzala. Než tohle člověk prožije, pokud to stihne prožít, neumí si ten moment „zatikání hodin“ představit. Jednou si prostě uvědomíme, že to tam prostě je a je to tam hrozně moc. I když ani nevíme proč.

Lidi nám občas přijdou připomenout, že máme ještě dost času, a my se pak užíráme tím, že nám ujíždí vlak, protože takový věci se říkaj, jenom když jdete někoho fakt marně utěšovat. Tělo nám připadá nevyužitý. Půjčujeme si děti kamarádek a když nám je nechtěj půjčit, riskujeme život na šlapadle na Vltavě, protože si chceme pohladit aspoň to kachňátko, co támhle plove a je takový ňu. Začínáme znova nesnášet vlastní menstruaci, protože to znamená, že nejsme těhotný, jak jsme potají doufaly.

(bloggersclub.com)
(bloggersclub.com)
Jsem těhotná

Více či méně plánovaně čekáme dítě. Postupem času nám otečou nohy, přestaneme normálně dýchat, pořád musíme na malou, ustavičně nás pálí žáha a chodidla se nám rozplácly ještě o kus víc. Celý tělo se záhadně rozvolňuje a laxní. Těšíme se na miminko, ale několikrát už jsme kvůli tomu brečely. Mění se i naše smyslový vnímání, takže přestáváme používat mýdlo, jelikož z jeho vůně zvracíme, zato ale očicháváme květináče, protože nejlíp na světě nám teď voní mokrá hlína. Když zrovna nezvracíme, máme chuť na perník s olejovkama nebo jiný smysluplný věci. 

Celé naše já je tak intuitivní, jak za celý život ještě nebylo. Ještě nikdy jsme se neučily dávat tělu tolik důvěry, že všechno se děje tím nejlepším způsobem, jako právě teď. Přesto je to to hlavní, co od nás naše tělo v těhotenství žádá. Ještě nikdy jsme tolik nemilovaly někoho, koho jsme zatím viděly jenom na fotkách.

Ani Lea DiCapria v Titanicu, fakt.

 

(bellybelly.com.au)
(bellybelly.com.au)
Mám dítě

Porod je kapitola sama pro sebe. Že průměrnej novorozenec projde průměrnou ženskou pánví ven, je prostě dost magická věc a to mi nikdo nevymluví. Dimenze bolesti, jakou si umíme představit, dosáhla svojí maximální hranice. Ale co potom? Břicho je sice prázdný, ale pořád dost velký a dost nefunkční, pánevní dno vzalo za svý, za to máme fakt silný stehna, jak je křížíme přes sebe při každým pšíknutí. Zjišťujeme, že sex může bejt i po letech stejně bolestivej jako na střední a partner, který se při předehře činí a zaobírá se našimi prsy, je najednou za vetřelce, protože prsama přeci kojíme a jsou teda dítěte a ne jeho.

A často a dlouho trvá pocit, že naše tělo není naše. Protože je tu někdo, kdo se nám pořád sápe do výstřihu a hledá svačinu. Vzteklý pláč, provázející pokusy o ukončení kojení, tomu právě nepřidá. Tělo prošlo v krátkém čase neskutečným množství neskutečných změn – prostor uvědomit si ho zpátky a vrátit se „k sobě“ je ale často nepříjemně skromný.

(pinterest.com)
(pinterest.com)
Menopauza

Až do určitýho věku se etapy ženskýho života opakujou. Chceme dítě, nechceme dítě, máme dítě. Nakonec se, v ideálním případě, ustálíme v rozpoložení „nechci, mám jich už dost“ a nabejváme další jistotu a pochopení pro svoje tělo, který se ustaluje spolu s náma.

Pár let nás nechá se sžívat se sebou samým, až jednoho dne přijde definitivní překvapení – menopauza. I když už má člověk po těch letech menstruování dost, je menopauza obvykle nelehce snášená událost. Často jí vnímáme jako konec, ne předěl nebo start další etapy života, ne přirozený proces, ale trest a – a to nejsou moje slova – důkaz nepoužitelnosti.

Různý ženy pohlíží na návaly horka a jiný hormonálně-metabolický psí kusy samozřejmě různě a těch, který zavejsknou a vyrazí na oslavu jsem taky potkala dost, ale přiznejme si to, dost často taky prostě hledáme, čím jsme, když nás příroda o ten velkej důkaz ženskosti zase obrala.

(dianekazer.com)
(dianekazer.com)

 

Zní to takhle dost dramaticky/hystericky/marně, že? Jenže jako se vším, máme na výběr, milé ženy. Můžeme se na naše tělo dívat jako na protivníka, který přináší samá úskalí. Nejdřív nás nutí zvykat si na něco, na co není lehké si zvyknout a nakonec nám to zase vezme.

Než nám dojde, že ta naše boží ženskost není v pravidelným krvácení, ale daleko spíš někde v duši.

A jako je fylogeneze, co by vývoj druhu, zahrnutá v ontogenezi, co by vývoji jedince, fungují tyhle naše životní etapy jako makrokosmos v mikrokosmu i během jednoho jediného měsíce.

Během jedinýho měsíce a přeneseně vzato celýho života projde ženský tělo takovou horskou dráhou, která nás počastuje výkyvama hormonů, nálady a lecčeho dalšího, že problém není v tom, že nevíme, co bychom chtěly. Prostě jen chceme každou chvíli něco trošku jinýho 🙂

Můžeme se toho děsit, můžeme za to tělo nemít rádo, může nás to obtěžovat a může nám to vadit. Může. A můžeme taky obdivovat, jak flexibilní a adaptace schopné naše tělo je, jak zvládá všechny změny ustávat, jak nám ukazuje, že v životě není nic horšího než stagnace. Každá z jeho fází přináší spoustu prima věcí a spoustu méně prima věcí. Které z nich chcete vidět? Čemu dáte důraz? Pohodlí nebo nepohodlí?

A ať jste, kde jste,v jaký fázi chcete, aspoň na chvíli přestaňte svýmu tělu vyčítat, že dělá, co dělá. Že tam a tam bolí, že má někdy nafouklý břicho, že krvácí o vaší dovolený a tak 🙂 Milujte jeho přizpůsobivost i proměnlivost, v tom je to kouzlo ženskýho těla, který si nezaslouží naše kritický pohledy na špeky, pigmentový skvrny a metličkový žilky. Naučte se jeho proměnlivost využívat, ne ji odmítat. Je prostě boží a zvládlo s váma celej život, až do chvíle, kdy tu sedíte a čtete si tenhle článek 🙂

PS Jo a…

women-endure-menstruation

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *