K zamyšlení · O duši

Osobní rozvoj pro minimalisty

To je zvláštní výročí, když si uvědomíte, že je to právě tolik a tolik let od chvíle, kdy jste málem umřeli. Před dvěma roky jsem se zavřela v koupelně, vlezla do sprchy a z koupelny jsem vylezla po čtyřech asi v poslední chvíli, kdy jsem o sobě ještě trochu věděla. Přiotrávená oxidem uhelnatým. Není karma jako Karma, aha?

Vlastně mi strašně dlouho nedocházelo, co se to děje. Pamatuju si, že mi strašně třeštila hlava, podlamovaly se mi nohy, chtělo se mi zvracet, ale v rámci osobní potřeby bejt hrdina za každou cenu, jsem přinutila K., abychom do nemocnice došli pěšky. Bydlíme jen kousek od ní, ne? To nevadí, že mě nohy pořád nenesou. Proč se sestry i lékařka na emery tak vyděsily a začaly spekulovat o lůžku na JIPu? Tíže celý situace mi zvolna docházela až v noci na pokoji na interně. Sestry mě budily každou půlhodinu, bály se, že umřu možná víc než já. Kyslíkový brejle mě škrabaly v nose a hlava přehrávala akční film složenejch z obrazů všech pacientů s poškozeným mozkem, jaký jsem za svojí praxi potkala. Ach, hlavo, díky ti. 

Vlastně mi v jeden jediný moment moc dobře došlo, co se to děje. Když jsem vylezla ze sprchy, zamotala se mi hlava a spadla jsem na zem. Pololeže, polosedě. Hlava mlčí, nemám strach, nedivím se tomu, prostě se to děje. V tu chvíli jsem věděla, že K. mě hledat nebude, ví, že v koupelně trávím věčnost pokaždé. Nemám vztek, ani mi to není líto. Prostě se to děje. Jsem tu sama. A pak přišel ten moment.

V mojí hlavě se ozval hlas. Jasnej a důraznej. „Musíš odtud pryč. Jinak tady umřeš.“ Divně moc vím, že má pravdu, tak se po zemi sunu ke dveřím a z koupelny ven. Pořád nad tím vším nějak nemám emoce. Prostě jen dělám, co je potřeba. A pak už mám trochu okno, pamatuju si jen tu vytrvalou opozici, že sanitku rozhodně nepotřebuju. A vyděšenou doktorku. A pak už to znáte.

Když o tom teď přemýšlím, uvědomuju si, že čím delší dobu se zabývám jak vlastním tělem i duší, tak vašimi těly i dušemi, dochází mi jedna jediná věc – ono je to všechno opravdu tak jednoduché a jasné, jako moje karma Karma.  Můžete procházet tisíc seberozvojových seminářů, kurzů a workshopů, ale celá otázka toho, jak se ve finále někam rozvinete, je mnohem prostší.

Měla jsem období, kdy jsem fakt upřímně nesnášela, když jsem přišla za holkama, lektorkama metody J.I.H., kterou dneska pracuju i já – se sebou i s vámi – s nějakým světabolem… A odpověď bylo jen prozaické: „No a chceš to takhle? Co vlastně chceš? Jak to chceš?“ Nesnášela jsem to, protože když se vám děje to, co nemáte rádi a nelíbí se vám to, tak – sakra – nejste pitomí, abyste to chtěli, že? Jenomže ptát se sám sebe v tu chvíli tak, jak se mě ptaly Hanka s Jarkou, vás učí konstruktivitě. Vlastně se tím jen odpíchnete od toho sebelítostivýho fňuk a přimějete se k vidění dalších řešení, možností, kam s celou tou nešťastnou situací pohnout. A o tom to přece je.

Protože na to, abyste se pohnuli, musíte vědět, kam chcete jít. Ne kudy, ale kam. Aha?

Ven z koupelny. Jinak tady umřu. Nevím jak a je mi jedno, že nemůžu stát na nohou. Ven. Jinak umřu.

Ten stav, kdy se děje něco, co se mi nelíbí. Nelíbí se mi představa, že umřu. Že se tady prostě udusím. Nelíbí. Ale nemám strach. Nemám vztek, že mě K. nezachránil. Není mi líto, že jsem tu sama.

Ten stav, co je prima mít, i když vás neohrožuje na životě nic kolem. Víte, že to, co právě žijete, se vám nelíbí. Jak to chcete jinak? Takhle? Co je pro to potřeba? Tohle? Fajn. Teď to prostě udělejte.

Když dělám kroky k tomu, abych si splnila svoje sny, často mám strach. Často mám vztek. Často mi v tom není fajn, je mi líto, že jsem na něco sama a je to opravdu jen o mně.

A je mi jen víc a víc jasnější, že je úplně buřt, že se toho bojím nebo vztekám. Prostě to nakonec stejně udělám a všechny tyhle strachy mě jenom zdržej. Kdybych tenkrát v tý koupelně přemýšlela o tom, že se bojím toho, co se děje a že nevím, jestli ke dveřím dojdu a že je K. fakt idiot, že mě ještě nezachránil… Asi bych tu nebyla. Víte už, kam tím mířím? 

Jo, moc dobře znám ten paralyzující strach ze změny, ze selhání, z toho, že to, co už se vám podařilo,je prostě jenom hloupá iluze. Jsem vděčná za to, že mě holky z J.I.H.u naučily, jak s takovými stavy pracovat – jak u sebe, tak u lidí, kteří si řeknou o pomoc.

Protože to přece taky žiju. Já fakt vím, jak je těžký, někdy „prostě ty věci dělat“. Jak je těžký odložit ty strachy a jít kousek za ně. Protože je taky na čase, abyste si uvědomili, že v tom ani na to nejste sami.

Protože nakonec se ten osobní rozvoj vždycky ukáže v tom božském minimalismu. Co chceš? Jak to chceš? Udělej, co je potřeba.

 

P.S. Na facebooku máme další možnost, jak na to nebýt sami. Metoda J.I.H. má teď vlastní uzavřenou skupinu,kde najdete inspiraci,motivaci, sdílení vašich příběhů. Stačí mi napsat, ráda vás k nám připojím 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *