Proč to vlastně děláš aneb motivace trochu jinak

Proč to děláš? Proč zrovna tohle a zrovna takhle?

Moment, kdy sami sobě položíte zrovna tuhle otázku, se zdá dost nebezpečnej. Hrozí, že si odpovíte a ještě k tomu popravdě. A to náš rozum nemá rád. Ne tu pravdu, on nemá rád tu nejistotu, tu setinu vteřiny nebo dlouhý minuty, než přijde odpověď. Má strach z pravdy, protože jí nezná, protože jí maluje horší než nejhorší.  Pak tohle očekávání samo úplně stačí, abychom se prostě upekli ve vlastní šťávě. Co se na sebe ještě dozvím? Není lepší sladká nevědomost? A potřebuju to vůbec vědět?

Otázka motivace je téma nespočtu knih, přednášek, esejí, podcastů.

A vášnivých debat v anarchistických kroužcích, jak by řekl Jára Cimrman.

Psychologie a další nauky v základu rozdělují  motivaci na vnitřní a vnější, poučeni snad i vlastní zkušeností už víme, že vnější motivace je nakonec malý tahoun, aby nás udržela v chodu – že časem zkrátka nestačí uznání od šéfa/partnera/trenéra/mámy, že časem je málo číslo značící kilogramy na čince či na váze nebo koruny na účtu. Že motor našeho snažení potřebujeme najít někde v sobě, potřebujeme sami sobě zdůvodnit mnohem lépe, proč investujeme svoji sílu, svůj čas a svou energii tam, kam ji investujeme. A je vlastně jedno, jestli jde o stravovací návyky, tréninkový plán nebo volbu zaměstnání.

Lekla jsem se, když mi došlo, že pravidelnej trénink v gymu pro mě najednou nemá to kouzlo, tu radost, kterou míval. Najednou… Kecám, vím, že ten pocit tam klíčil dost dlouho, moje vlastní tělo chtělo plavat a běhat a tančit a jógovat a objevovat a lézt po stromech a dělat akro a prostě expandovat a hrát si. A všechno ostatní, co mu dávalo příliš pevný hranice, mě začalo nakonec skoro bolet, abych pochopila. Ty samý hranice, který jsem dřív milovala a doslova potřebovala. Proč ještě chodíš na tréninky? Polkla jsem si vlastní hořkou piluli. Trénink se železem milovalo už jenom moje ego, který se vždycky rádo pokochalo pohledem na ty, kterejm jsem sdělila, že unesu na čince skoro metrák, já, trpaslík s pětapadesáti kilama váhy. Trochu chabej důvod, ne, vede se mnou rozhovor vlastní nitro. Já vím. Nevzala jsem kettlebell do ruky přes půl roku. Jógovala jsem a dělala akro a objevovala a hrála si. Proč? Mám z toho radost. Zase se cítím dobře. Zase se cítím, zase vnímám sebe v pohybu. Tohle jsem já. 

A myslím na K., její perfektní salta, přemety, dokonale proměřený odrazy i dopady, i rutinní přítomnost bolesti jako součásti života. A dutě prázdnej pohled. Proč ještě děláš gymnastiku?, ptám se jí. Prostě jí dělám dlouho, pokrčila nevzrušeně rameny. Právě odtrénovala další hodinu na kladině s podvrtnutým kotníkem.

Motivace bez upřímnosti k sobě samému je jenom nafouklý balónek předpokladů a dogmat o tom, co by se mělo a nemělo.

Motivace bez ochoty nalít si čistýho vína je prostě jenom snůška iluzí a keců.

A tak to prostě je, jakkoliv hrubě to zní. Dokud nemáte odvahu k upřímnosti, nemá smysl psát si to-do listy, jídelníčky a tréninkový plány. Bez ní totiž nemusíte nikdy zjistit, že vaše odhodlání ke zdravému stravování nepramení z chuti se opečovávat, ale z nenávisti/závisti ke kolegyni, která má ve vašich očích krásnější a pružnější postavu a díky ní jistě i lehčí život než vy. A takové zdravé stravování vám nakonec nepřinese kýžené zdraví, ale bolavý žaludek. Proč? Protože motivace.

Nakonec je jedno, jakkoliv triviální jsou vaše důvody. Můžete si chtít nechat vytetovat na zadek obrázek Mickey Mouse, prostě proto, že milujete Mickey Mouse. Důležitý je, abyste znali jejich jádro, abyste je dokázali vyslovit v celý jejich nahotě a až pak se rozhodli, jestli tohle je to, co bude určovat vaše další kroky. A jenom tehdy to bude fakt fungovat.

Bez téhle odvahy taky nemusíte nikdy zjistit, že bažíte po úspěchu v práci jen proto, že vám vaše matka nebo třeba expartner(ka) otloukla o hlavu, že nikdy nebudete dost dobří – a vy zkrátka trochu trucujete a chcete jim to všem natřít. A ukázat jim, že to oni jsou ti idioti, protože vás podcenili.

Bez téhle odvahy si nikdy nemusíte uvědomit, že se chcete vdát nebo oženit nebo mít dítě jen proto, že se to tak nějak čeká.

Bez téhle odvahy si nemusíte uvědomit, že ty neustálé bolesti a únava, kterou cítíte, jsou tu jen proto, že usilovně pečujete o všechny ostatní, abyste byli dobrá máma nebo dobrý táta a vy samotní a vaše potřeby jste se v tom už dávno ztratili.

Za ten půl rok se toho dost změnilo. Když jsem teď ve fitku v centru objevila kettlebells, něco ve mně se rozvzpomnělo na to, jak jsem se cítila na začátku, když jsem celej ten svět silovýho tréninku poznala. Popadla jsem jednu z bells jak hračku z pod stromečku. Front squat. Goblet squat. Single leg deadlift. Moje hýžďový svaly se natřásaj nadšením. Panebože, jak já neskutečně miluju svůj ZADEK! Stojím uprostřed plný tělocvičny a chichotám se jako pitomeček. Je mi to jedno. A je mi buřt, co si o tom kdo myslí a na koho to udělá dojem a na koho ne. Tohle chci dělat, protože se u toho cejtím prostě skvěle. S úlevou jsem vydechla. Tohle je přece ono!

Protože když si dovolíte odloupnout tu vrstvu motivace, o kterou není ani nutné ani potřebné stát, dřív nebo později to všechno zase dá smysl. Zjistíte, že ne všechno, co děláte, musíte dělat pro velký věci, blaho lidstva, celou širou rodinu nebo smáznutí staré křivdy. Zjistíte, že chcete dělat všechno to, co chcete, prostě pro sebe. Pro svojí radost, svůj pokrok, svůj dobrý pocit, svoje zdraví, svoje tělo, svojí kondici, svojí kariéru. Protože vás to baví a naplňuje, bez potřeby hodnocení a ponižování nebo povyšování sebe nebo jiných.

Protože když si dovolíte zbavit se balastu ve vaší motivaci, najednou bude cíl zřetelnější, cesta přímější, vaše kroky lehčí. Odpadne spousta zbytečností, zjistíte, že někoho už nechcete potkávat, že něco už nechcete dělat a naopak se ujistíte, že někde je něco a někdo, co ve vás budí skutečný pocit nadšení a smysluplnosti.

Zbytečně se bojíme nalívat si to čistý víno a zjišťovat o sobě ty nepříjemný věci. Že jsme na něco nafoukaní, něčeho se děsíme, před něčím se schováváme. Že spousta těch našich životních pravd jsou chiméry zajišťující iluzi bezpečí a jistoty a oddalující změny. Ale good news. Pod všema těma vrstvama je vždycky schovaná spolehlivá navigace, která dobře ví, kudy vás k tý pravý a nefalšovaný radosti doprovodit. A až jí jednou najdete, budete ten pocit znát už napořád, už se to nemůže ztratit – možná jen někdy schovat, protože i ta naše radost potřebuje opečovávat a budovat a zalejvat. Ale vždycky, vždycky tam někde je a tetelí se, až si jí dovolíte pustit do života.

Protože tak to prostě je. A jestli nevíte, jak na tohle hledání a odlupování a nalívání, tak na to nebuďte sami – napište mi a mrkneme se po té radosti společně.

 

RSS
Facebook
Facebook
INSTAGRAM

Leave Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Líbí se vám můj blog? Pošlete ho do světa :-)