K zamyšlení · O duši · O pohybu

Automatický čuník

„… Je to příjemný stereotyp, který se opakuje každý den a uvědomovat si, že je mi vlastně dobře, je opravdu obtížné a dokáže to málokdo. Špatná zpráva je, že za to tak trochu může i náš mozek – jeho přirozeností totiž je, že nezaznamenává standartní příjemné prostředí a podmínky. Mozek je prostě takový líný čuník, který by se nejraději koupal v bahýnku z živin a kyslíku. Chce dělat věci co nejefektivněji. Takže když je nám dobře, tak ho to prostě nezajímá. To, co mozek vnímá především, jsou změny a nepříjemnosti: když nás něco bolí, když je nám zima, když máme hlad. Teprve když nás například začnou bolet zuby, tak si rychle uvědomíme, jak to bylo skvělé, když nás nepřiváděla k šílenství ta tupá a nekonečná bolest. Mozek prostě zajímají pouze odchylky od příjemného stavu. Jestli chceme vnímat základní pohodlí, tak se to musíme pracně učit, musíme si to připomínat, ujišťovat se v tom. Musíme se doslova učit radovat, že je všechno v pořádku. Jakkoli to může znít divně, je to tak. Jinak se nám může opravdu stát, že svůj život prožijeme v řetězci neuvědomovaných povrchních činností a že se staneme polospícími automaty. “ (Marek Herman – Najděte se svého marťana; nakl. Hanex, 2008)

Marek Herman to ve svý báječný knize popsal přesně. Náš mozek je fakt takovej línej čuník, kterej se rád má fajn a když se má fajn, hodí se do úspornýho režimu a moc nic neřeší. Jenomže míra toho, co není fajn, je pro čuníka jiná, než bychom čekali. Tak jako ve všem, i tohle dokáže báječně zrcadlit celej náš pohyb i tělo, který ten pohyb vykonává.
Pohybový systém obsahuje nociceptory. Čidla bolesti, o které píšu tady. Po určitou dobu a míru intenzity jejich signálů, nám „neprojdou do vědomí“. Informace zůstává stejná – posílají echo o hrozícím či probíhajícím poškození, přetížení a podobně, ale jako první dochází, zpravidla mimoděk, k úpravě pohybových vzorů, držení těla a nastolení dalších opatření, která nás mají za úkol takového poškození uchránit. Až pokud to dráždění nezmění či se významněji zvýší jeho intenzita, signál se probojuje dál a je interpretován jako bolest se vším všudy.
No a tady už štěká jádro pudla. Hejbeme se a chováme se zkrátka automaticky a tak, jak jsme zvyklí. Je to ekonomický, pohodlný a rychlý. Máme naučenej vzor chůze, dejchání, vstávání a usazování, myšlení, mluvení, zamilování se, projevení vlastního názoru, hádání se a další a další. Nemusíme se na ně soustředit, a je to tak dobře, protože představa, že se soustředíme na každej detail běžnýho pohybu jako je oblíkání ponožek, jasně evokuje smrt vysílením kolem devátý dopoledne. To by čuník prostě nedal. V každé situaci pak sahá po způsobu jednání i pohybu takovým, kterej mu dá nejmíň práce a kterej je nejjistější. Což ale ne vždycky znamená nejlepší.
 hand-814694_640
Už chápete, proč je ve cvičení a při snaze o nápravu držení těla či už přímo bolestivých stavů pohybového aparátu, tak důležitá pozornost jednak k tělu samotnému a k tomu k tomu, JAK se hýbete, JAK tělo držíte, ČÍM ten který pohyb uděláte? Ale stejně tak to, že na to budete myslet ČASTO i během „všednodenní“ zátěže? A mimochodem i to, že když vás přestala záda bolet, plní se společné přání nás všech, ale ve cvičení je prima ještě chvíli pokračovat?
Jinak vás čeká nekonečné potácení od „na rehábce mi křupli s krkem, fakt se mi ulevilo, ale za dva dny je to zpátky“ k „bylo mi teď dva tejdny skvěle, pak jsem zvedla tašku s nákupem a nemůžu se hnout“.
Není to o celoživotním cvičení čehosi rehabilitačního. Je to o naučení čuníka jiných stereotypů a návyků, které vezme za své. Uvidíte postupné pokroky, vaše nerovnováha a bolest se budou ukazovat méně a méně a ve stále více náročných situacích, kdy se čuník zapomene a sklouzne ke své staré známé jistotě. Cítí se v ní jistě, i když mu ubližuje. Zkrátka jí zná. Až se zabydlí v novém návyku, nebude třeba mu ho připomínat tak důsledně a bude mu připadat stejně bezpečný, jako ten dřívější.
Paralela s naším myšlením a chováním je kouzelná. Strach, vztahovačnost nebo agresivitu, kterou si nechcete uvědomit, nemůžete pochopit, změnit a vypustit. Když jednou dáte jméno svému strachu a začnete mu zakazovat, aby vás paralyzoval, při chvíli nepozornosti rozbije starý návyk ten nový, zatím ještě křehký, dá prostor pochybnostem – a spustí například panickou ataku, kterou jsme chvíli drželi pod kontrolou. Ale při trpělivosti a dostatečném odhodlání, stejně jako dostatečné sebelásce a zájmu o sebe sama obecně, se chvíle, kdy vyhraje „to nové“, uspokojivě množí a násobí.
Nejsou výjimky – potenciál změny v sobě neseme všichni. Buďte trpěliví a nenechte čuníka, aby ho prováhal v teple svého chlívečku 🙂

brain-605603_1280

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *