K zamyšlení · O duši · O těle

To je strašně nepřirozený!

„Tak to je fakt divný,“ vrhnul na mě A. podezíravej pohled. Už zase vymyslel, že všechno cvičení na bolavá záda, co ho učím, ho stejně učím jenom proto, abych z něj udělala tak trochu vola, protože jasně vidím, že mu to nejde. Ach jo. „Ne, vždyť si uvědom, jak se v tom cejtíš, bolí tě něco?“ „Ne, ani kyčel, ani záda.  Ale je to prostě divný. Je to strašně nepřirozený!“

Všechny ty bolístky už ho trápí roky. Tělo zvolna ustoupilo bolesti, chvilková úleva ale časem přerostla jen v další bolest. Už úplně zapomněl, jaké to vlastně je – když ho nic nebolí, když je tělo ve svém neutrálu a myšlenka na pohyb je spojená s pocitem volnosti, ne obav, kdy se objeví další trápení. Přirozeností se postupem času stalo konstantní nepohodlí a trvalé vyosení těla do bolestivé asymetrie. Mozek už ani nenapadne pátrat po tom, že ten přirozený stav možná vypadá jinak. Že možná nebolí.

A. mi to všechno dál rozporuje: „Ale takhle přeci nikdy nechodím!“ „Jo. A proto tě taky bolí to všechno, co tě bolí, právě proto, že to takhle vůbec neznáš, chápeš? To, že to vnímáš jako nepřirozený je jenom kvůli tomu, že na to nejsi zvyklej! Ale podívej, jak moc ti ubližuje to, na co zvyklej jsi!“ Když odchází, radostně se protahuje. „Takhle dobře mi nebylo, ani nepamatuju,“ zahlaholí nadšeně mezi dveřma.  A asi to nechce zakřiknout, protože mi věnuje ještě další nedůvěřivej pohled na rozloučenou.

To je ta malá zrada lidského fungování. Přizpůsobujeme se. Dokonce lépe, než bychom čekali a častěji, než bychom čekali. Otázka je čemu se přizpůsobujeme? Co je ta věc, kterou nakonec uznáme 100% za svou, za normální, za tu bernou minci, od které odvozujeme, jestli to, co žijeme, je v pořádku nebo není?

Jsem mu za tu terapii nakonec vděčná. Nemůžu to dostat z hlavy. Co je pro nás normální a přirozený? Že nás něco bolí a jsme pořád nějak nemocní nebo že jsme zdraví a tělo funguje? Že se tělo hýbe lehce a pružně nebo že se ráno natřikrát zlomíme v pase, než vstaneme?  Že jsme v práci mrzutí a chodíme si to tam odtrpět nebo že tam pořád nacházíme něco, co nás baví? Že máme vztahy, které mají hloubku i smysl nebo že máme vztahy, které nám jenom berou energii? Dokud to považujeme za normální, nebudeme to chtít měnit.

Naše komfortní zóny nejsou vázané na to, co opravdu funguje a prospívá nám, ale na pocit bezpečí. Žel bohu, to bezpečí někdy znamená jen to, že zůstaneme v té své navyklosti, ať je aktuální stav bolestivý jak chce. Proto je to „strašně nepřirozený“, když systému najednou nabídneme jinou verzi věci.

Musím A. příště poděkovat.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *