O čem mluvíš, když mluvíš o těle?

Víš jak. Den blbec. Ráno se na novejch punčochách pustilo oko, sotva jsem je natáhla. Tramvaj, kterou jsem chtěla jet, ujela. Tramvaj, která dosupěla do zastávky po ní, byla beznadějně plná školních dětí, co aktovkama fackujou všechny kolem. Bez dechu dobíhám do práce, abych se dozvěděla, že první pacient zaspal a já jsem tu zbytečně. Aspoň dopíšu scházející dokumentaci… Anebo ne, protože stařičkej notebook, co mám na stole, nahodil modrou smrt a dneska se mnou nekamarádí. Víš jak. Den blbec. Stane se, už aby byl večer. Den blbec. Uvařím si aspoň kafe. To mi vždycky spraví náladu. Na prvním kroku z kuchyně jsem si kafem pobryndala kalhoty. Tak děláš si už ze mě srandu?! Prostě den blbec. 

Zastavil mě odraz v zrcadle. Proboha, takhle nešťastně se tvářím už v 8:30 ráno?!  A spoustu důkazů o tom, že tenhle den by měl nabrat rychlý konec. Nebo ne? Nebo jenom hraju další hru? Přestaň se sabotovat, Dančo!

Čemu dáš pozornost, to bytní. Na co se díváš, to se zvětšuje. V tvojí hlavě, v životě vůbec. Tak na co se díváš?

Není žádný den blbec, aha? Sebesabotáž, kterou vykonstruuje rozlítostněný rozum, nás nevědomky dokáže navádět tak, abychom si vyrobili víc a víc důkazů o tom, že dneska se nám prostě nedaří. Z jednoho nevinného oka na punčoše udělala sebelítost kaskádu neštěstí, které přitahuje další a další. Prostě to čekáme, vyhledáváme, na pozvání přijde spousta hostů. A vy je právě tímhle očekáváním vyhlížíte z oken a lákáte dál.

Jenže to je moje oko na punčoše, tramvaj, která by vypadala stejně i jakejkoliv jinej den a hrneček, kterej M. slepí bez mrknutí oka asi za dvě vteřiny. Co tyhle sebesabotáže v trochu hlubší rovině? Čím je nám bolest, nepohodlí nebo nemoc těla?

Co by asi řeklo vaše tělo, kdyby mohlo mluvit?

Už mi neubližuj, bolí mě to. Jsem unavené, potřebuju odpočinek. Potřebuju k lékaři. Potřebuju teď podpořit pomocí léků. Potřebuju změnu. Potřebuju pohyb. Potřebuju víc vody. Reaguju na tvůj strach, dávám ti ho najevo, ať s ním můžeš pracovat. Reaguju na lidi, co máš kolem sebe. Reaguju na tvojí věčnou prokrastinaci sebe sama.

Co slyšíte? A slyšíte to vůbec?

Vlastně to známe všichni. Něco se děje, tělo bolí, je nemocné. Jenže ono se vám to nehodí. Ono to přišlo nevhod. Otravuje vás to. Nemáte na to čas. K bolesti se postupně přidá další, jenže vy si pořád zacpáváte uši. Tak bolí ještě tohle a ještě tamto. Ráno ve vás křupe a po jídle vás bolí žaludek. To vás taky otravuje. A vůbec, není toho už dost? Jenže vy vyrábíte „tělo blbec“.

To bych byl snad mrtvej, kdybych se ráno probudil a nic mě nebolelo. Co bolí, to sílí. Já jsem prostě pořád nemocnej. Každou zimu třikrát lehnu s rýmou. Po tomhle jídle je mi vždycky špatně, protože mám špatnej žaludek. Už jenom čekám, co dalšího mě ještě začne bolet. Já jsem takovej chabrus, no. To je normální, že mě pořád něco bolí, ne? Já mám takový špatný záda, vždycky když mám volno, začnou mě bolet.

No. To nejsou hlášky z filmů, ale moje poznámky z terapií. Autentické výroky. Napůl potřeba vidět tělo jako hmotu, spotřební materiál, který bez hlubších souvislostí selhává v době, kdy to do vašeho rozvrhu nezapadá. Navrch k tomu potřeba vnímat nemoc nebo bolest jako projev nedokonalosti, marnosti.

A tělo odpovídá na vaše pokyny. Na všechny. Pro jistotu ještě jednou – tělo odpovídá na vaše pokyny. NA VŠECHNY.

Sebesabotáž. Prostě jenom trochu zklamaně čekáte, co se zase rozbije. Chybí důvěra, že vaše tělo je váš parťák, který se jen usilovně snaží něco vyjádřit, aby vám mohlo být líp. Chybí chuť ho vnímat a reagovat na to, co vnímáte. Chybí chuť sledovat, jak tělo odpovídá na vaše snahy nebo nečinnost. Parťákovi násilím zavíráte pusu, sobě zacpáváte uši a říkáte mu, že je tak trochu moula, který se jen ustavičně sype z nemoci do nemoci, z bolesti do bolesti a vždycky má tuk tam, kde vy ho tedy určitě mít nechcete.

Proč tak usilovně nechceme vidět, jak úžasnej parťák naše tělo je?  Proč tak usilovně nechceme vidět jeho nepohodlí jako informaci, která zároveň sděluje, kudy k řešení? Bylo by pak naše zdraví moc na naší zodpovědnosti? Znamenalo by to, že se musíme dělat změny a že se už není na co vymluvit? Je přece tak snadný kývnout na tu nedokonalost těla, protože nám poskytuje alibi. Pak jsou záda bolavá, protože tak to prostě máte a nedá se s tím ale vůbec nic dělat. Ach jo.

Prevence je na místě, prevence, která má hlavu a patu a reaguje na to, co naše tělo žádá. Nikoliv bezduché užívání multiextrasupervitaminových prostředků. Skladba stravy, pitný režim, aktivita versus odpočinek… Ono si opravdu řekne, co by rádo. Problém je v našem rozumu, který nám ty touhy tlumočí – anebo je radši rovnou přehuláká.

Ha-ha-ha, to bych jedla celej den jenom zmrzlinu, ha-ha-ha. Vážně je to ha-ha-ha? A není už ta potřeba „zaplácnout se“ něčím sladkým, těžkým, uzemňujícím, sama o sobě tou informací, o který je dobrý zauvažovat, kde se bere? 

Vyléčí vás jenom důvěra a rozmlouvání s tělem? Dost často ne. Někdy prostě potřebujeme léky, někdy prostě potřebujeme chemoterapii, někdy prostě potřebujeme operaci. A měli bychom být nanejvýš vděční za to, že jsou k dispozici. Ale pomůže léčbě, aby byla rychlá a účinná. Pomůže regeneraci, aby probíhala hladce a tělo rychle nabralo správný směr. Pomůže,v adekvátních případech, jednat tak, aby se tělo uzdravilo vlastním samospádem.

 

Prostě to chtějte cítit. Chtějte vnímat svoje tělo. Fakt. Stačí začít tímhle rozhodnutím.

RSS
Facebook
Facebook
INSTAGRAM

Leave Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Líbí se vám můj blog? Pošlete ho do světa :-)