Zdravej rozum

Už nikdy to nebude jako dřív. To, co se teď děje, změní nás a změní to celý svět. Vlastně to všichni víme, nebo aspoň trochu tušíme, a je to tak dobře. Během pár týdnů nás opustila většina jistot, na které jsme byli navyklí a snad téměř všichni stojíme před úvahou „jak to dělat jinak“. Jak se jinak starat o sebe a svoje zdraví, jak jinak pojmout svojí práci, jak jinak učit svoje děti, jak jinak léčit, jak jinak chránit zdravotníky, jak jinak usměrnit vývoj situace v krizových chvílích.

O koronavirové pandemii se často diskutuje, jestli je nebo není „černou labutí“ – nepředvídatelnou a vysoce nepravděpodobnou událostí, která má zásadní vliv na celou společnost. Černá labuť je třeba pád akciových trhů, útoky z 11. září, nebo vynález kola – tedy ne nutně, ale často velmi negativní události.

Spojení „černá labuť“ je často spojováno s Nassimem Talebem, který napsal v roce 2007 stejnojmennou knihu. I sám Taleb ale připomíná, že podobné označení bylo používáno už ve starověkém Římě – otázkou tak možná zůstává, proč nás její zakejhání, nebo v tomhle případě možná zakašlání, překvapuje stejně, jako Římany.

Fungování společnosti dokáže černá labuť zranit, zastavit a otočit úplně jiným směrem, než kterým se ubíralo – protože naše předpoklady pro problém i jeho řešení podle Taleba počítají s tím, co je nám známé a s existencí čehosi „známého neznámého“, faktorů, které si umíme představit a vlastně jen nevíme, kdy, v jaké formě a jak dorazí na scénu. Lidstvo ale nepočítá s existencí „neznámého neznámého“. Možná pro tu přílišnou nejistotu, která je nám lidem vždycky nepříjemná, možná pro ten falešný pocit toho, že máme svět a svoje životy zvládnuté od podlahy po strop a nic nás nemůže překvapit.

Pandemie jakékoliv choroby ale není čistokrevnou černou labutí – naopak, historie, i ta docela nedávná, nás opakovaně poučila o tom, že vypuknutí a rozšíření nových nemocí, s kterými si nevíme rady, je problém i 21. století.

To spíš reakce celého světa na zprávy, které se začaly od začátku roku objevovat, byly pozorováním černé labutě, letící střemhlav proti nám, za pokřiku, že je to racek, který k nám rozhodně nedoletí.

Taleb používá označení pro omezení a zkreslení lidského vnímání pojem „trojí mlha“. Tohle zamlžení zahrnuje iluzi porozumění – pocit, že chápeme věci, které jsou ve skutečnosti mnohem složitější, než jak si je tlumočíme a jak je chceme vidět. Nepořádek tam dělá i retrospektivní zkreslení, naše schopnost nazírat na problémy z nadhledu a s pochopením až zpětně. A třetí do party je přeceňování faktů, které máme.

A tak jsme viděli labuť, která, než roztáhla křídla, nám dala čas a prostor připravit se na to, abychom zmírnily její přistání v našich vodách. Namísto toho jsme si tak úplně nepřipouštěli, že by mohla doletět až k nám – jenže teď je tu a pod její váhou našemu zkostnatělému vnímání i světu praskají kosti jako o závod.

Ani mně se nelíbí, že všechny ty změny provází to, co je provází, a byla bych radši, kdyby se to nedělo. Nechci opěvovat něco, co zabíjí, co vyčerpává zdravotnictví i ekonomiku celého světa. I přes to ale zůstává faktem, že krize nás posouvá. Ty malé ještě dávají na výběr, ty velké už prostě jen nutí. Bylo to tak v minulosti – medicína i průmysl udělaly třeba během světových válek ohromný skok vpřed – a bude to tak i teď.

A to je asi jediná šance, jak se s černou labutí vypořádat tak, abychom se navzdory bolavým ztrátám z celé věci vyšli se ctí. Nekrmit labuť strachem, ale dovolit si vidět, co můžeme udělat jinak, co můžeme uchopit po novu, co můžeme upgradovat. Včetně našeho pohledu na život a sebe sama.

Obarvit černou labuť nabílo.