Zdravej rozum

pomoc pro tělo i duši _ osobní rozvoj mezi řádky
Proč byste se měli starat o duši, i když nemá poruchu

Proč byste se měli starat o duši, i když nemá poruchu

Taky si každý den čistíte zuby? Ráno a večer? Kartáčkem, mezizubním kartáčkem, možná i zubní nití? Není na tom nic divného ani podezřelého. Neznamená to, že vám v puse zejí jen zbytky zubů, že máte nezvladatelné bolesti nebo že jste lidožrout maskující svoje choutky. Prostě si čistíte zuby, protože každý den koušete, chcete je mít zdravé a nechcete, aby vám páchlo z pusy. A když je zapotřebí, jdete k lékaři, na zubní hygienu a tak dále.

Každý den, kromě kousání a touhy po zdravých zubech, se potkáte s jinými lidmi – mluvíte s nimi, udržujete vztahy, procházíte konflikty. Každý den řešíte svůj pracovní život, někdy tvoříte hodnoty a někdy máte pocit, že žádnou hodnotu to, co jste vytvořili nemá. A pak jsou tu peníze a vzdělávání a rozhodování a změny a… Na tohle všechno nepotřebujete zuby. Potřebujete na to svoje duševní zdraví a jeho pohodu.

Ale když se rozhodnete pečovat o svoje duševní zdraví, a když je zapotřebí, najít si lékaře, kouče či terapeuta, jste tak trochu divní.

Jste asi na hlavičku. Asi pošuci. Nebo zhýčkaní. Přecitlivělí členové pražské kavárny. Rýpete se v maličkostech a nic nevydržíte. Péče o duši má v našich končinách pořád punc něčeho divného, cizího, nadbytečného. Podle volby vaší cesty nemocného a chocholouškovského (chodíte-li k psychiatrovi či psychologovi), předraženého a pozérského (chodíte ke koučovi) nebo ezoterického (oslovila vás nějaká alternativa).

Když mi bylo asi dvacet, chodila jsem na psychiatrii. Po několika letech cestování po doktorech, když jsem se trápila s bolavým žaludkem a dokola opakovanými infekcemi močových cest. Po několika letech, kdy jsem se snažila se vypořádat s úzkostí, která mě trápila, po svém a ne úplně úspěšně, mě totiž napadlo, jestli ty dvě věci spolu „náhodou“ nesouvisí.

Dostala jsem antidepresiva a Lexaurin a psycholožku, která mluvila laskavým hlasem. I když to rozhodně nepokládám za to, co mi pomohlo, byl to startér, který mě v životě poslal úplně jiným směrem, než kudy jsem do té doby šla. Třeba k Hance Mokré, u které jsem podstoupila první terapii s metodou JIH a díky které jsem zažila první pořádnou úlevu od všeho toho balastu.

Při tom všem pečování o duši se ale člověk dozví věci, co ho moc netěší.

Že se někde chová jako egoista. Že manipuluje. Že se bojí jen proto, že se mu to hodí. Že se bojí mnohem víc, než si připouštěl. Že hraje hry sám se sebou i s ostatními. To vám zuby nikdy neudělají. Jsou tam a mlčí a nechávají se drbat kartáčkem. Duše mluví.

A tak je někdy jednodušší kývnout na to, že to, jak se cítí, řeší jen „ti cvoci“. Že důkazem vnitřní síly je vydržet. Že nálepka porouchané duše je tak ostudná.

Po zkušenostech, co jsem zatím posbírala, může ale upřímně říct jediné – potřebujeme to všichni.

Nemluvím o těch vážných poruchách, které si opravdu zalouží péči lékaře a medikaci. Mluvím o tom domněle malém, co smetete ze stolu, že na tom nezáleží a ono vám to pod stolem vyroste do obludných rozměrů. O tom, že je vám někdy smutno a těžko a nevíte, jak z toho ven. O tom, že nevíte, kam směrovat váš život dál. O tom, že váznou vztahy s vašimi nejbližšími a vy nevíte, jak komunikovat. O tom, že už nechcete práci, kterou děláte a je vám ouvej z představy změny. Co když to všechno může být jednodušší?

Ani na tyhle malé velké věci, co nakonec určují náš pocit ze života nemusíme a nemáme být sami.

Věřte, že stejně jako je příjemný pocit vyčištěných zubů a svěžího dechu, je příjemné pořádné vysmýčení naší duše, které vyžene všechny pavouky a ukáže vám, kolik je uvnitř prostoru pro radost. Nebojte si říct si o pomoc.

Your email address will not be published. Required fields are marked with *.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Líbí se vám můj blog? Pošlete ho do světa :-)