K zamyšlení · O duši · O těle

(N)emoce

Ono to k tomu uvažování přímo vybízí. Emoce – nemoce, čeština je v tomhle tak krásná! Navíc uvažování takzvaně celostní, holistické, komplexní je teď in – ze všech stran se hrnou impulsy, které nás motivují se analyzovat, po freudovsku rozebrat vztahy s rodiči, po jungovsku vztahy v práci. Příjímáme svoje ženství, svoje děti, přijímáme sebe sama a… A podstata nám uniká.

Psychosomatika patří v aktuálně žebříčku žalostně zprofanovanejch slov ke špičce. To, že máte „psychosomatický obtíže“ snadno sklouzne v hodnocení sebe i ostatních k tomu, že jste prostě magor, pošuk, zralý na „ádéčka“, hysterky, zagorky a podobně. I když se lidi odvažují navštěvovat psychology a psychiatry, tahle pachuť přetrvala, ten despekt, s jakým ale dokážeme nahlížet i sami na sebe… A s jakým sice často pochopíme příčinu nemoci, ale pojmeme jí skoro jako nevyléčitelnou, protože je přece psychická! Proč to tak je?

Fakt, že celá řada našich obtíží má původ v psychice, má totiž pořád do jisté míry punc ezoterie. A na ezoterii není nic hezkého, užitečného a pravdivého – je to halda dogmat s balastem prázdných slov kolem. Své tomu jistě nepřidala řada těch, kteří se rozhodli se psychosomatice věnovat a šířit osvětu mezi lidem – ale jakýmsi nemilým způsobem z toho vzešla obecná rada – vezměte si dovolenou a nebuďte ve stresu.

A dobře papejte a hodně spěte a..a.. A pak je tu život. Nemůžete mít dovolenou donekonečna. Nežijete na pustým ostrově a vždycky, vždycky budete něco řešit. Protože žijete. Ten dokonalej klid, po kterým v pomatení smyslů toužíme, je prostě a jednoduše smrt…

Tak jak to tedy je? Můžou být bolesti zad psychického původu? Může být chřipka psychického původu? Může být zlomená noha psychického původu?

Tak ty záda, ty jako ještě jo. Ale chřipka? To jsou přeci viry, ne? A zlámaná noha? … Šup a už jsem v tom ezoterickým košíku taky, už říkám divný věci a buď jsem bláznivá anebo tomu tak úplně nerozumim, žejo.

Zkuste se na to ale podívat z druhé strany. Jak se cítíte, když máte strach? Jak se fyzicky cítíte? Vnímáte stažení žaludku? Zrychlený tep a dech? Napětí svalů? Tělo vnímá strach jako motivaci k akci – utíkat, bojovat, ztuhnout a hrát mrtvého… Tohle přece znáte od zvířátek. Jenže lidské tělo pracuje pořád stejně „zvířátkově“. A je to tak úplně v pořádku, nebýt toho, necháte se převálcovat první tramvají, která na vás zvoní, neb jí lezete do cesty a vám je to srdečně u pozadí. Jenomže naše tělo reaguje takhle na VŠECHNY naše strachy. Nejenom ten o život. Strach o vlastní hodnotu, o to, v co vyroste vaše dítě, o zaměstnání. A jste-li v tom strachu dostatečně dlouho, jeho fyzický projev se začne v těle ukotvovat – proč ho neustále startovat, když ho můžeme udržovat tak, jak je – zase se tu objevují jisté spořivé mechanismy naši hlavy. Proč nám neustále zvedat a snižovat tlak, když ho můžeme nechat pořád vysoko? Je to jako řídit auto na rozkopané cestě – bude výhodnější zběsile zrychlovat a prudce brzdit před překážkami nebo udržet konstatní rychlost?

Tak, vezměme si za příklad takovou oblíbenou chorobu. Zánět močáku. Může být psychosomatický? Je tam přece bakterie, jasný nález.

Žena, která trpí zánětem močových cest, trpí neuvěřitelnou bolestí při močení – její pánevní dno a břicho se stahuje v reakci na zánět a bolest často přetrvává, i když bakterie už byla dávno antibiotiky, která do léčby takového pořádného zánětu zcela jistě patří, vyhlazena. Často se tedy i týdny a měsíce po oficiálním vyléčení ozývají stejné nepříjemné bolesti – to už přijde definitivní označení za psychosomatickou nemoc.

A ádéčka, zagorka a tak. Bolest při zánětu a ta, která přetrvává, už spadá do kategorie viscerovertebrálních obtíží, o kterých jsem psala tady.  A je velmi, velmi opravdová. Jenomže na rozboru už nic není, žena je oficiálně zdravá. … Zajímavé ale je, že obdobné změny se odehrajou ještě předtím, než tělo nemoc začne vykazovat. A stačí na to právě strach. Strach třeba ve formě žárlivosti. Žena, kterou brzo čeká cystitida, může sebe samu pokládat za „málo dobrou“ a tudíž tak trochu čekat a hledat chvíle, kdy jí partner její domněnku dokáže. Obvykle zcela nevědomky, málokdo tuhle zábavu provozuje záměrně. Má strach, že není dost dobrá, má strach, že jí partner opustí a zůstane sama… Má strach. Strach, který vede k utažení celého těla, právě do té přirozené pohotovosti, kam nás strach má nastavovat. Utažení svalů pánve, který mění prokrvení celý pánevní oblasti. Náchylnost k chorobě se zvyšuje. Zjednodušeně řečeno – tělo maká na tom, aby zpracovalo strach – stres, který mu předhazujeme a síly, které by mělo na boj s patogenem, nasměruje jinam. Stejný strach, nepoznáme-li ho „cestou“, jí v bolesti po zánětu jen a jen utvrzuje… A celé kolečko může časem začít znova.

Najdete i celé atlasy, které hovoří o tom, jak ta či ona situace a emoce k ní patřící v těle působí. Je ale veliká iluze, že to máme všichni stejně. Nadneseně řečeno, někoho bude ze žárlivosti bolet hlava, někdo skončí s tím zánětem močových cest, někdo jí na svém těle nepocítí vůbec, protože jí „pustí“ ještě než se stihne v těle přetvořit v bolesti či nemoc. Naše těla i naše návyky jsou do jisté míry unikátní a to slabé místečko, kudy emoční rozpoložení vybublá jako první, není a nemůže být pro všechny identické. Často pak při četbě knih s takovouhle tématikou zabočíte do slepé uličky, bolí a bolí a bolí vás koleno a vy se noříte a noříte a noříte do vztahu s matkou, který už máte tisíckrát zvládnutý a hledáte, co ještě ještě jste přehlédli. Že ale mezitím přehlížíte nespokojenost v práci, která vám nedovolí celou pracovní dobu uvolnit nohy a kroutí vás na židli u počítače jako housenku, to už se ztratí mezi řádky.

Chci tím vším vlastně jen říct, že to, že naše nemoci mají s psychikou mnoho společného, není žádná ezo-magie. Je to fyziologie, akce a reakce. Podnět, impuls, který mění nastavení napětí svalů, tepu, dechu, vyplavení těch či oněch hormonů.

A co ty zlomeniny? Umíme si je udělat „hlavou“ nebo ne?

Jirka a jeho operovaný rameno… Jizva, táhnoucí se kolem dokola, hromada kovů, tejdny a měsíce rehabilitace. „Jo, to já vim, že to mám kvůli práci, “ prohlásil, když jsme se sešli prvně. Spadnul z kola. Downhill není legrace. „Jedu z kopce jak kráva a přemejšlim o jednání, který zejtra povedu… Prostě jsem nedával pozor.“ Amen.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *