Zdravej rozum

pomoc pro tělo i duši _ osobní rozvoj mezi řádky
6 věcí, které můžete potkat, až bude všechno v pořádku

6 věcí, které můžete potkat, až bude všechno v pořádku

Touhu mít věci „jinak“ pocítíme čas od času všichni. Tedy jinak – spíš dobře, že? Chceme, aby to bylo dobré. Abychom měli klid. Abychom neměli problémy. Abychom nemuseli nic řešit. Abychom se nemuseli bát. Abychom se cítili lépe, než teď. Změna čeká jen na náš souhlas.

Začínáme věci měnit, protože jsou nepohodlné, bolavé, nevyhovují nám. Trápíme se ve vztahu, bolí nás tělo, práce nás nudí a peníze známe hlavně z historek ostatních. Uznáme, že život má vypadat přece jen jinak a že se do toho opřeme. Když vložíme do svojí „práce na sobě“ dostatek iniciativy, bolesti ustoupí, vztahy se obnovují a prosperita kvete na všech rovinách. Ale co pak? Co až to bude všechno v pořádku a budeme se cítit líp? Až se splní ten záměr, s kterým jsme do všech těch změn šli a bude to dobré?

 

  • Necháme se ukolébat pocitem, že už máme hotovo. Jsme šťastní s tím, co máme, protože to se v knihách píše, že máme být a teď máme i chuť to opravdu dělat. Budeme šťastní nějakou dobu, ale zapomeneme to své štěstí udržovat a oceňovat, radost vyčpí a získaný posun se stane natolik normálním stavem, že si ho přestaneme vážit a nakonec z něj mít i tu radost. Přestaneme cvičit, přestaneme si všímat myšlenek, co nám poletují hlavou a o pár týdnů později se divíme, že „už je to tu zase“. Záda už zase bolí a práce už je zase otravná.

 

  • Nafoukneme se, že už jsme to zmákli a zdolali svoje cíle. Budeme mít pocit, že jsme lepší než ostatní, a že by to ti ostatní měli vidět. Vidět a ocenit. Budeme ostatní zahrnovat moudry z knih a až zjistíme, že se nám mezitím za zády třeba rozpadl vztah, ačkoliv jsme si oddaností partnera byli naprosto jistí, nikomu – a možná ani sobě – nepřiznáme, že nefungoval. Takhle se přece neshodíme. Nakonec prohlásíme, že jsme ten typ vlka samotáře a stejně jsme ho nepotřebovali a dál budeme rozhazovat moudra z knih a citáty filosofů, aby bylo vidět, že tomu rozumíme.

 

  • Začneme se nudit. Tedy začne se nudit náš rozum, navyklý na konstantní řešení všeho. V rámci nudy rozum začne generovat problémy i tam, kde nejsou. Jen tak, aby bylo, co řešit. Aby bylo čím hlavu zaměstnat. To nás unaví a znechutí a nabudeme dojmu, že změny nemají smysl, protože „to stejně nevydrží dlouho“. Pocit marnosti nás spolehlivě uchrání od dalších pokusů něco v životě měnit. Proč taky.

 

  • Popadne nás paranoia. To přece nemohlo být tak lehké?! Jak to, že stačilo tak málo? Asi se nám to vlastně zdá. Věci určitě nebudou tak dobré, jak to chvíli vypadalo. To by bylo divné. Aspoň někde, nemůže být dobré všechno. Jistě je to jen ticho před bouří. Tak kde je ten háček? A jsme tam, kde v předchozím bodě. Za rohem teď nečeká marnost, ale nekonečná kontrola fungující jako perpetuum mobile. Háček je totiž hlavně v tom, že dokud chcete něco najít, tak to prostě najdete, ať je to iluzí nebo realitou.

 

  • Zklameme se. Jako dobré, ale. Chybí nám pozornost okolí. Když jsme se topili ve svém neštěstí, pořád se o nás někdo zajímal. To, že jsme šťastní v lepším případě nezajímá nikoho, v horším ano a ten člověk nám úporně závidí. Občas na tu pozornost s láskou zavzpomínáme a první náznak potíží přivítáme s povděkem. Nechceme být exoti. Konečně je s čím se svěřovat a na co si zanadávat s ostatními. Naše energie ani tohle nehodnotí, pořád reaguje jako to utržené sluchátko Macha a Šebestové. Ale prosím, jak si přejete!

 

Nakonec si tak svoje úspěchy a posuny dokážeme sami znegovat tak rychle, že už snad ani nevíme, že nějaké byly. S pocitem, že to byl nějaký hloupý sen, zajíždíme do starých kolejí a necháváme se nakrmit pocitem důvěrně známého smrádku a teploučka. Ale ten hlásek, co vykřikoval, že přece ví, že život může být krásný, se někde uvnitř vaší hrudi ozývá dál a dál…

Naštěstí je tu ještě jedna verze událostí. Naštěstí totiž máme vždycky na výběr.

  • Zaradujeme se z posunu, splněného cíle, změny práce, nového vztahu. Uložíme si v hlavě ten úspěch do krabičky s nápisem „Když jsem zvládl tohle, zvládnu i to další, co mě čeká“ – protože víme, že život je proces zahrnující jedinou konstantu – změnu. Když zrovna neřešíme sebe, interagujeme s ostatními, když ne s ostatními, setkáme s něčím, co jsme nikdy neřešili a v panice kloužeme do bezpečí starých myšlenkových kolejí – je to zkrátka živoucí proces, ne termínovaný úkol. A děje se to všem, jakkoliv rozum nám bude tvrdit, že je to jen naše selhání. Víme, že i když se nám v životě podaří změnit, co nám nevyhovovalo, potřebujeme svoji radost opečovávat a pěstovat. Oceňovat a vyhledávat, a to docela vědomě. Nebrat ji jako samozřejmost. Víme i, že naše ego a náš rozum nikam mysticky nezmizí – pořád nám budou našeptávat svoje názory na to, jak se zachovat a my si pořád budeme muset vybírat, jestli je poslechneme. Nastavujeme nové záměry se stejnou láskou, jakou opečováváme ty splněné. Vnímáme, že právě to, že v životě vlastně nikdy není tak úplně hotovo, znamená, že žijeme. Že máme kam růst, co objevovat a jak si hrát na tom velikánském hřišti jménem svět.

 

Naštěstí si můžeme vybírat. Když zrovna nevíte jak, můžeme na to přijít společně. Podívat se můžete i na stránky metody JIH.

 

Your email address will not be published. Required fields are marked with *.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Líbí se vám můj blog? Pošlete ho do světa :-)