K zamyšlení · O pohybu · O těle

Turistou ve vlastním těle aneb na výletě za somatognosií

Somatognosie je schopnost vnímat svoje tělo, jeho jednotlivé části a vztahy mezi nimi. Bývá interpretována i jako tzv. tělesné schéma, představa mozku o těle, které řídí, naše vnitřní mapa (volně podle Tichého, 2003).

„Stereognostickou funkci lze charakterizovat jako schopnost prostorového vnímání kontaktu se zevním prostředím (bez pomoci zraku) ve vztahu k našemu tělesnému schématu.“ (Kolář, 2007)

Pan N. se na mě zkroušeně podíval hned mezi dveřma. „Já vim, co je  muj největší problém. Já se prostě necejtim.“ Hurá, uvědomělý pacient, zaplesalo moje srdce 🙂 Ač je to ve fyzioterapii pořád a pořád omíláno, připadá mi, že je to teprve posledních několik let, kdy se tenhle názor skutečně vloudil lidem do vědomí. Asi i proto, že už jsou mezi námi stejně uvědomělí trenéři, koučové, učitelé a další nejrůznější hejbači, který pochopili, kudy vede cesta. Třikrát hurá!

Přitom to, že pro náš pohyb je „cítit se“ úplně stěžejní, není nová informace – a vlastně ani překvapivá informace. Styly a druhy pohybu situované dál na východ s ní operují od svého zrodu – jóga, taiči nebo třeba taekwondo či kungfu a další bojová umění řeší, jakým způsobem je vedena opora nohy, úder ruky a podobně. Oproti naše „národní“ sporty řeší ne tolik průběh pohybu, ale jeho cíl – od malička se na tělocviku učíme někam doběhnout (prostě co nejrychleji) nebo dohodit (prostě co nejdál), popřípadě s věkem pokročíme k posilovně a zvedáme závaží (prostě co nejtěžší). Nemáme zkrátka zažito, jak normální je zabývat se pohybem ještě předtím, než ho dokončíme.

Ale ono to prostě dává smysl! Copak budete řídit auto, o kterým netušíte, kde má volant a co z pedálů to auto rozjede a co zastaví? Jestli jo, jak bude asi taková jízda vypadat? A řídit vlastní tělo, o kterým netušíte, kde končí a začíná? To přece nemůže fungovat 🙂 Představa naší hlavy, coby řidiče, o svém „autě“, tak často bývá chabá, popřípadě dost iluzorní – to, co děláte často, váš mozek považuje za normální. S nepříliš velkou nadsázkou řečeno, když budete nosit hlavu pořád a pořád ukloněnou doleva, za čas vám na tom nepřijde nic divného, protože váš mozek začne úklon hlavy považovat za tu správnou polohu a tvrdit, že je to ten „neutrál“, od kterého se odvozuje dál. Kolem a kolem, koukají z toho bolavosti, zranění a podobně.

A tak, když už víme jak na to, stojíme u činky, kterou se chystáme zvednout. Nádech, výdech. Opřené nohy proti zemi. Srovnat kolena. Zpevnit trup. Zapakovat lopatky. Nevytrčit hlavu. … Vybíháme do parku. Běhu předchází krátké rozcvičení, rozhýbání prstů na nohou, kotníků. Při běhu vnímáte, kam míří váš nádech, jak dopadají a odráží se vaše chodidla. Souhyb paží.

Sport se v tu chvíli stává meditací. To pověstný „tady a teď“, za kterým se dneska všichni ženou. Vnímáte sebe, cestu pod vašima nohama nebo tu činku, která před váma leží. Najednou v hlavě není prostor na obavy, pochyby a stres. Vaše sportování se bezpochyby zkvalitní a objevíte fůru věcí.

A doběhneme, dozvedáme…a co dál? Cestou z posilovny, doma, v  práci?

Miluju japonský turisty. Netuším, proč zrovna oni, ale ze všech těch, který přijedou obdivovat Prahu, se v očích těchhle zračí zdaleka největší úžas. Jen se na ně někdy podívejte – pomalej krok a oči přilepený ke každýmu detailu těch krásnejch budov Starýho Města, každýho racka a labuť, který žebraj o žrádlo u mostu na Výtoni, dokážou pozorovat tak, jako nikdo. Soustředěně a tak objevně! Až se mi tuhle zastesklo, že už se na Prahu nedokážu podívat takhle, vlastně jsem si přála bejt ten japonskej turista, fotit si ty labutě a s bezbřehou pozorností zírat na římsy domů v naší ulici. A pak mě to napadlo… Proč bych nemohla? Sbalila jsem se a vyrazila na loudavou procházku. Odvážně jsem nepozorovala chodník pod svýma nohama, ale římsy těch domů. Labutě. Racky. Nádech, výdech. A Praha byla nádherná.

A šla jsem a šla, dokud jsem nezakopla o dlažební kostku. Jemná výzva. To opravdové vnímání sebe nečeká jen ve vaší dvacetiminutovce, kdy si procvičíte, co vás naučil fyzioterapeut. Nečeká jen u činky a trasy v parku.

Čeká na vás ráno, když vstanete a podíváte se do zrcadla.. A nevynadáte si za fialový pytle pod očima nebo vrásky, ale jen prostudujete svůj výraz 🙂 Když se nesoustředíte na došlap nohy jen u běhání, ale vzpomenete si na to občas cestou do práce a jen vnímáte chodník pod svýma nohama, jeho nerovnosti a práci chodidla. Když si uvědomíte, jak se vaše tělo složí k pohodlnýmu postoji, když stojíte ve frontě v obchodě u pokladny a dokážete s tím postojem pracovat. Když si při chvilce klidu večer před spaním uvědomíte, jak dýcháte, co se pohybuje s nádechem a co s výdechem.

Pozorujte, soustředěně a stejně fascinovaně jako turisté pozorují Prahu, jak funguje, co se stahuje a uvolňuje, co kde tlačí nebo bolí, co skutečně provede pohyb, který máte zrovna v plánu. Kliknutí na myš. Pracují prsty? Rameno? Hlava? Stojím na zastávce a čekám na tramvaj. Visím na svém těle nebo se o sebe dokážu opřít? Stojím na obou nohách nebo pohodlně „svezlá“ na jedné? Kam právě teď proudí můj nádech? Stojím u sporáku a míchám vařečkou v hrnci… Sedím v autě… Teď, teď je ten ideální moment na trénink vnímání sebe sama!

Jenom tělo, které cítíme, dokážeme „používat“ a zaměstnávat tak, abychom si neubližovali. Vyražte na výlet – a buďte aspoň pár chvil turistou ve vlastním těle 🙂

owl-964011_640

 

PS V tomhle článku se na konci můžete dočíst o technice focusing, respektive o jednom  ze cvičení, s kterým pracuje. Check-in jsme vztahovali ke zklidnění a vyčištění hlavy, jak ale teď vidíte, má i další benefity 🙂

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *