To nejhorší, co se vám může stát

… Mé oči upoutal fialový záblesk.  Vyslovil jsem tu myšlenku nahlas, nejlépe jak jsem uměl. „Nejhorší, co se nám může stát, nejsou špatné věci. Nejhorší, co se nám může přihodit, je NIC! Jsem blízko?“ ujišťoval jsem se u Atkina. „Slovo od slova.“ …

(Richard Bach – Jediný)

 

Když jsem psala článek o tom, že nemáte milovat svoji práci, vnímala jsem, jak snadno se kývne na to, že je pohodlnější nic necítit – když ustáváte kritiku, jdete s kůží na trh, jdete na trh se vším, čím jste a hrozí, že se najde někdo (anebo se vážně najde a tím da razítko na vaše strachy), kdo vám vysvětlí, že to, čím jste, není „dost“. Zraněné ego vypíná naše vnímání – ale ne selektivně. Naopak, všude a ve všem. Prostě přestaneme cítit, cokoliv. Nejen to bolavé, ale i to hezké a to, co nám působí radost.

Když jsme teď měli další z terapeutických kurzů metody JIH, uvědomila jsem si, jak moc sama na tohle vypnutí v poslední době kývu – v jiné jeho formě. Můj život asi nikdy nebyl nuda, přesto musím říct, že na podzim tahle „nenuda“ přerostla v něco, co nezraňovalo moje ego, ale už prostě tak nějak vyčerpávalo mě samotnou. Opouštěla jsem po několika letech práci – z vlastního rozhodnutí, ale za okolností, které byly všechno, jen ne pěkné. Zemětřesení mezilidských vztahů vyústilo v rozvrat něčeho, co roky budovala řada lidí, v pomlouvání, strachy a nedůvěru, vlekoucí se pár měsíců. Odcházela jsem s vědomím, že dělám to nejlepší, co můžu, že jdu vlastně kousek dál za svým snem a to mě aspoň trochu utěšovalo, v mezičasech prozíraných v noci do stropu.

Přesto všechno mi vážně nebylo do zpěvu a kolikrát jsem si pro sebe nebo nahlas přála, aby už to bylo za mnou. Abych měla zase chvíli klid. Že už nemůžu, že mi v tom všem prostě není fajn. Že už nevím, komu vlastně věřit, protože kolem mě už nevěří snad nikdo nikomu. Vystřelila jsem do života na volné noze a ještě několik týdnů jela na vlně toho ruchu. A pak se, docela nenápadně, splnilo moje úporné přání. Najednou jsem začala mít v životě klid. Všechno bylo vláčné a to  všechno hublo a hublo, až se v něm nedělo… Nic. Klid, který by byl snad chvíli v pořádku – kdybych ho skutečně využila k odpočinku a nabrání dechu po období, které mě prostě stálo dost sil.

Jenže já se toho pocitu klidu najednou lekla. Začala jsem ho vnímat – ale ne pocity, ale hlavou. Byl to klid, jaký jsem do té doby nepoznala. A hlava mi říkala, že je jen důkazem, že moje rozhodnutí nebylo správné, že jsem neměla dělat změny, že to není klid, ale vzduchoprázdno…  Neužila jsem si ho, začala jsem panikařit a snažila se ho „nějak vyplnit“. „Odměna“ na sebe nenechala dlouho čekat. Klid se překlopil ve vypnutí – a jsme tam, kde jsme byli. Reálně se stal tím vzduchoprázdnem a až moje kolegyně a kamarádky z řad koučů metody JIH se mnou zatřepaly a ukázaly mi, kam jsem sklouzla. Jsem jim za to vděčná – i rychlosti, s jakou se díky JIHu tyhle věci ukazují i s jakou tak můžeme zpracovat, co jsme se navařili. Klid všech klidů nechci – a ani není potřeba. Vlastně se teď úplně normálně těším, co mě čeká v životě dál a jsem ráda, že mám díky předchozím zkušenostem další pilíř, o který se můžu opřít a vědět, že ať to bylo, jaké chtělo, dala jsem to. A úplně stejně jako tenkrát v nemocnici vím, že se „nic“ může připlížit i odtud a že už si na něj dám sakra velký pozor.

Od té doby mi zase vyskakuje v hlavě úryvek z Bachovy knížky. Být v „nic“ je lákavé. Jste tam v bezpečí a vede do něj tolik cest, kolik je lidí na světě. A přesto všechno, co se nám v životech děje, co nás bolí a co nás děsí, je nic ještě mnohem horší. Uzavře vás všemu, tomu, co si chcete držet od těla i tomu, co byste si rádi v životě užili. Každá zkušenost, ať je sebetěžší, pro vás může být tím pilířem vlastně sebedůvěry a pocity „zvládám“, „můžu“, „dokážu to“. „Nic“ není nic pro vás.

 

 

RSS
Facebook
Facebook
INSTAGRAM

Leave Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Líbí se vám můj blog? Pošlete ho do světa :-)